Alkohol a neřesti

Žena: „Ale na tomto lístku je napsáno ‚jedno pivo zdarma’. Je tohle hospoda u Vočka, ne?”
Vočko: „Ne. Tohle je... Hospoda u Cvočka.”

(Zešílevší tajemník Kudrna dorazí do hospody zároveň s Andulou, která se chce přiznat ke své noční přítomnosti na hradě.)
Pupencová: „Tady je! To je ona! Musí to dosvědčit! Byla jsi na hradě?”
Andula: „Byla!”
Tajemník MNV: „A tady je ten kostým.”
Tajemník Kudrna: „Všude nastolit atmosféru důvěry!”
Pupencová: „Spala jsi s mým mužem, couro?”
Referent Dr. Tomeček: „Ale to není možný, pan správec byl celou noc se mnou.”
Andula: „Já se takhle urážet nenechám. Já jsem byla celou noc s tímhle pánem.” (Žene se k Dr. Boukalovi, který si při pohledu na Kudrnu rychle balí věci.)
Tajemník Kudrna: „Soběstačnost v krmivech na přední místo!”
Psychiatr Dr. Boukal: „Moje řeč! S fortelem na silážní jámy!”
Andula: „Tak řekni všem, že jsem byla s tebou celou noc!”
Tajemník Kudrna: „Za další zvýšení!”
Psychiatr Dr. Boukal: „A vždy suché boty pro stavbaře!”
Předseda MNV: „Helejte, vy jste tady jedinej střízlivej. Je vám to jasný?”
Referent Dr. Tomeček: „Ne, ne...”
Tajemník Kudrna: „Dohnat a předehnat!”
Psychiatr Dr. Boukal: „Dobrý odchov, zdravé tele!” (Cpe Kudrnu s Tomečkem ven z hospody do auta.)
Tajemník Kudrna: „Kupředu! Za další úspěchy!”
Psychiatr Dr. Boukal: „No, nesmíte si to tak brát. Pojďte, posadíme se spolu pěkně do autíčka, no pojďte, pojďte.”
Tajemník Kudrna: „Pusťte mě, já se bojím.”
Referent Dr. Tomeček: „Au, von mě kope!”

Líza: „Páni, vytvořila jsem něco neuvěřitelně populárního.”
Homer: „A já vytvořil něco, co vytvořilo něco neuvěřitelně populárního.”
Abe: „A já vytvořil hrocha alkoholika.”
Homer: „Mně jsi ho nikdy neukázal!”
Abe: „Hloupýho hrocha alkoholika!”
Homer: „Pořád ho chci vidět!”
Abe: „Žádnej hroch není!”
Homer: „Tak pročs to říkal?!”
Abe: „Páč ty jsi ten hroch!”
Homer: „Říkáš to jenom proto, páč nechceš, abych viděl toho hrocha?!”
Abe: „Já nemám hrocha!”

Eddie Stax: „Eddieho nefalšovaná Black Label. Zrála dva tejdny v rezavým sudu. Teď rychle polknout, aby ti pohladila žaludek, ale nespálila hrdlo. Dej si!”

Jeremy: „Když se setmělo, zastavili jsme na pumpě. V obchodě měli něco víc než Kit Kat a koláče... Počkej. Karamelizovaný kokain? To nevidíš na každé pumpě. Ty jo. Vem si to a prokecáš celé hodiny... Vem to. Vyrábí se to z koky, která se používá na zmírnění účinků nemoci z výšky...”
(Hammondovi velmi chutnalo.)
Hammond: „Je to dobré, karamelizované. Měl jsem už šest.”
Jeremy: „Ale nemělo to žádný účinek...”
Hammond: (mluví a mluví) „... všechny věci na stanování... když se tam dostaneme... to bylo před M5... bývali jsme buď nahoře nebo dole... Toto je nahoře nebo dole? ... máma s tátou na to, ‚Ano’... věděli jsme, jak je to daleko do Westonu... vždy jsem si myslel, že Bristol byl trochu zanedbaný...”

Homer: „Ó pane, opět jsem počastoval svá játra tvými kvašenými dary. Pokud mě spasíš před touhle prohlídkou, překvapím tě tím, že jednou spáchám nějakej neuvěřitelně svatej čin. Ámen! A teď spustím náboženský mumlání. Ó dobrý bože... hmluml... všemohoucí... hamlmlejml... naděl mi... monlhšaplhmlmlpřelu...”

Earl: „Není nic lepšího než černošský pohřeb. Já mám pořád kocovinu z dědova pohřbu v osmdesátém čtvrtém.”

Holly Kennedy: „Nečekala jsem návštěvu, mami, neuklízej!”
Elizabeth: „Neuklízím, jen organizuju svinčík.”
Denise Hennessey: „Zkoušeli jsme ti zavolat.”
Sharon McCarthy: „Jsi nalitá?”
Holly Kennedy: „Ne!”
Ciara: „A chceš se nalejt?”

(Chazz ukazuje Jimmymu, že si nechal vytetovat jeho obličej na rameno.)
Jimmy: „Ty jsi byl opilý, když sis to nechal dělat?”
Chazz: „Jo, totálně na šrot.”

Jacob Palmer: „Cale, mohl by sis z úst vyndat to brčko? Prosím? Jen pro teď. Víš, jak to vypadá? Vypadá to, jako kdybys někomu kouřil. To bys chtěl?”
Cal Weaver: „Co?”
Jacob Palmer: „Takhle chceš na ostatní působit?”
Cal Weaver: „To si nikdo nemyslí.”
Jacob Palmer: „Opravdu?” (pauza) „Takže, mohu mluvit upřímně, pane?”
Cal Weaver: „Myslím, že to už jsi udělal.”
Jacob Palmer: „Posedáváš tu s laciným účesem a opíjíš se ředěnou brusinkovou vodkou jako nějaká puberťačka. A máš oblek velikosti čtyřicet čtyři, přitom by ti víc sekla čtyřicet dva. Upřímně nevím, jestli ti mám pomoct, nebo ti dopřát eutanázii.”

Limonádový Joe: „Však si spolu ještě promluvíme, kořalečníku.”
Kořalečník: „Ano, prosím.”

Waldemar: „Je to úplně nový, přečti mi návod.”
Venouš: „Na optickou část kápneme mošt, zavřít sklíčko, přiložíme k oku a ze stupnice odečteme cukernatost.”
Waldemar: (Udělá to, co mu Venouš přečetl.) „No jasně, už to vidím. Devatenáct.”
Venouš: „Devatenáct... Super.”
Waldemar: „Paráda. Devatenáct. Takovou cukernatost Pavlíček určitě nemá, ne.”
Venouš: „Co?”
Waldemar: „Tak dělej!”
Venouš: „Ale co, Waldo?”
Waldemar: „Rozptyl mý pochyby, že Pavlíček nemá takovou krásnou cukernatost.”
Venouš: „Ale já to nevím.”
Waldemar: „Ty jseš vážně nepoučitelnej, prostě blbej jak tykev. Ale ta nejistota, že bych tu sázku mohl prohrát, mě fakt ničí.”
Venouš: „No, tak abys měl jistotu, že nemůžeš prohrát, tak bys to víno musel udělat z jejich hroznů, ale to je blbost, že jo.”
Waldemar: „No to je blbost, ty blbe. To by byla remíza. To by byla remíza? Ale ne prohra. Já už vím, co udělám.”
Venouš: „Takže nejsem blbej jak tykev.”
Waldemar: „Jseš. Teprve v prostředí mýho analytickýho mozku ten nápad dostal nějakou podobu. Hele, skočíš pro Jožina a pro Bartákovy, hned.”
Venouš: „Co?”
Waldemar: „Dělej!”
Venouš: „Proč?”
Waldemar: „Ty blbe! Ukradnem nějaký hrozny z jejich vinohradu. Z těch uděláme Svatomartinský. Ochutnáme a když bude lepší než to naše, tak dáme do soutěže to jejich a když bude lepší to naše, tak dáme do soutěže to naše.”
Venouš: „To je ďábelský. Takže to jejich víno budeme mít jako v záloze.”
Waldemar: „Přesně.”
Venouš: „No skvělý. Ale proč mám teda dojít pro Bartákovy a Jožina?”
Waldemar: „Ty jseš vážně tak blbej, že bych ti nejradši dal do držky, ale... ty za to nemůžeš, tak to neudělám.” (Dá mu pusu na čelo.) „Mazej.”

(Bohuš uvádí v hospodě věci na pravou míru - odkud se vrátil.)
Bohuš: „Ne z blázinca! Z odmašťovny, z protialkoholního! Já su normální!”

(Starosta s Dočistilem jsou sjetí po koláčcích z trávy, které omylem snědli.)
Farář: „Co jste to proboha pili?”
Starosta: „Ale všechno, úplně všechno z čisté radosti.”
Farář: (směrem k Dočistilovi) „Kdo to je?”
Starosta: „No ale Dobrouš přece. Milenec mojí ženy z minulýho století.”

Waldemar: „Pánové jsou asi z daleka, tak se jdu radši představit. Waldemar. V širokým okolí jsem tu největší vinař.”
František: (k Hřebcovi) „Dej mi vizitku!”
Hřebec: „Nemáme.”
František: „Dej mi vizitku!”
Hřebec: „Nemáme, došly.”
František: „Nemáme vizitky? Tě zabiju!” (k Waldemarovi) „Vlček, Křetice. 140 hektarů a všecko v bio. Určitě jste o mně slyšel.”
Waldemar: „Ne, neslyšel.”
František: „Ne?”
(Waldemar zakroutí hlavou.)
František: „To je zvláštní. Vyhrál jsem bronzovou medaili na Fine Vestu.”
Hřebec: „Wine Festu, Františku.”
František: „Na Fest Winu.”
Waldemar: „Ty vaše soutěže. Omelete všechno tou svou moravštinou a lidi maj pak pocit, že i chcanky jsou šablé.”
František: „Šably.”
Waldemar: „Šablé.”
František: „Šably.”
Waldemar: „Šablé.”
Hřebec: „Ne, má pravdu, je to šablé.”
Waldemar: „Šablé.”
František: „Šablé.”
Waldemar: „Pojďte. Posaďte se a ochutnejte, jak to děláme my, Češi.”
František: „Aby se mi sevřela řiť?”