Památné výroky

(Telefonát.)
Stan Lloyd: „Jo?”
Max Burdett: „Já jsem ti lhal. Zvládl bych to. Asi takhle: Odpojil bych celý kamerový systém. Stačí vlézt do skladiště. A šel bych tam po desátý.”
Stan Lloyd: „Proč?”
Max Burdett: „Na tuhle šichtu se dávají starý poldové.”
Stan Lloyd: „A takhle to uděláš?”
Max Burdett: „Když jsem ti to řekl, tak už nemůžu.”

Sharona: „Půjdete do pekla.”
Monk: „Já už v pekle jsem.”

Monk: „Jste zapsaná k volbám?”
Sharona: „Nikdy nevolím. To jim pomáhá.”

(Kriminalisté najdou auto v rokli. Na místo přijíždí soudní lékař Karel Benkovský.)
Benkovský st.: (na Ivana a Olivera) „Hej! Pánové, no - kdo mně pomůže?”
Ivan: „Jéžišmarjá... Tak já ti tam pošlu šerpu.” (Poplácá Olivera po rameni.)
Oliver: „Jako já, jo?”
(Oliver jde k Benkovskému, vezme mu tašku a jistí ho, aby nespadl.)
Benkovský st.: „Nastav hřbet.” (Chytí se ho.) „Tak, pojď.”
Oliver: „Za to bych měl dostat příplatek...”

Monika: „Už nejsem nevěsta!! Jen něčí manželka!!”

(Phoebe ukazujou přátelé lístek se vzkazem od Chandlera.)
Phoebe: „Co je to? Řekni Monice, ať se nezlobí! Řekni si jí to sám!”

(Monk během terapie mluví o tom, že Sharona dala výpověď.)
Monk: „Je to zvláštní, protože před dvěma týdny mi koupila hrnek s nápisem ‚nejlepší šéf na světě’. Copak se to dělá, koupit někomu hrnek a potom si jen tak odejít?”
Kroger: „Myslím, že hrnek není právně závazný, Adriane.”

Tomáš: „Dneska nejsi v cyklistickým.”
Emil: „Ne, ne, ne. Dneska ráno bylo hrozně sychravo. Jsem se bál, že bych mohl prochladnout. Z toho se dá umřít, normálně.”

(Ivan Tomeček, Tomáš Benkovský a Oliver Hajn museli jít několik kilometrů lesem, aby se dostali do chatařské osady. Vrací se a dohadují se o tom, kdo dojde zpátky pro auto. Tomeček nasedá do auta místních policistů.)
Tomeček: „Vezmu ho do Prahy, ať s ním zkusí sestavit portrét tý Dany. Možná už ji taky bude někdo shánět... A vy zkuste ty Procházkovi.”
Hajn: (vyděšeně) „Pěšky?”
Tomeček: (Povzdechne si.) „No tak si střihněte, kdo pro to auto skočí, no.”
(Benkovský s Hajnem se na sebe podívají.)
Hajn: (rozčileně) „No já jsem do lesa chodit nechtěl! Jsou to tři kiláky!”
Benkovský: „Výbornej nápad, já se projdu rád.”
Hajn: „No já ne. Víš co? Tak pro něj skoč.” (Podává mu klíče od auta.)
Benkovský: (Vezme klíče.) „Měl bys jít se mnou, děláš chybu, podívej, jak vypadáš.”
Hajn: „Tak já budu běhat tady kolem chaty, jo?”
Benkovský: „To ti vůbec nevěřim.”
Tomeček: (Směje se.) „Pánové, jako malí, jako malí. Normální třetí bé.”

(Monk odmítá pít vodu jiné značky, než na jakou je zvyklý.)
Sharona: „Jak dlouho vydržíte bez pití?”
Monk: „To nevím. Jaký je rekord?”

Tomáš: „S tím mořem je to asi pravda.”
Lída: „Já nelžu, většinou. Ty jo?”
Tomáš: „Já taky ne, většinou. Jenom v sebeobraně. To víš, tátova výchova, stará škola.”

Petřík Lavička: „Tati, předjel tě trabant...”
Oldřich Lavička: „No jo.”
Petřík Lavička: „Ale říkal jsi, že tě trabant nepředjede!”
Oldřich Lavička: „Jen počkej za městem!”

Lestat: „Claudie, co jsem ti říkal?”
Claudie: „Doma to nedělat.”

Lída: „Víš, co by mě zajímalo? Co řekneš Ludvíkovi, až za tebou za pár let přijde, že chce bejt fotbalista.”
Jana: „No, tak to mu asi poprvý v životě nařežu.”

(Barba stojí s Maggie nad jejím dítětem v nemocnici. Dítě je připojeno na dýchací přístroje.)
Maggie: „Když jsem byla v pátém měsíci těhotenství, doktoři říkali, že je velká šance, že takhle dopadne.”
Barba: „Nedělejte to, Maggie.”
Maggie: „Aaron chtěl, abych šla na potrat, ale já jsem to chtěla risknout. No nebyla jsem statečná? Jakou šanci jsem mu dala? Udělala jsem to, co jsem v danou chvíli považovala za správné, ale teď moje děťátko hrozně trpí.”
Barba: „Nemůžete se za to odsuzovat.”
Maggie: „A proč sakra ne? Nemůže dýchat bez přístrojů. Jí přes hadičky. Nic nevidí. Nic neslyší. Mohla jsem tomu předejít, ale já se místo toho rozhodla udělat to, co jsem považovala za správné.”