Památné výroky

Jirka: „Hoši, narážečku umí i moje stará.”

Luke: „Lorelai zkouší Divočinu.”
Jess: „Film, nebo knížku? Je to velkej rozdíl.”
Luke: „Knížku.”
Jess: „Puristka. Pokračuj.”
Luke: „No a ona... Prostě zkouší Divočinu. Venku. Odletěla do Kalifornie a vzala si pohorky.”
Jess: „Byly růžový?”
Luke: „Ne, opravdový pohorky.”

(Semir a Alex se snaží dostat do jednoho domu. Alex šel zadem a Semir se snaží odemknout hlavní vchod. Mezitím se dveře otevřou zevnitř.)
Semir: „Ahhh, co tady děláš?” (Dveře otevře Alex zevnitř.) „Jak ses tam dostal?”
Alex: „Otevřeným oknem.”
Semir: „Strašně jsem se lekl. Vážně jsem se lekl.”

Ivory: „Vyškrtnu tě ze seznamu svejch kámošů! Přeju ti, abys dostala virus, ty i tvůj počítač!”

Tom Manning: „Co blázníte? Nemůžete všichni odejít...”
Abe Sapien: „Tak se dívejte!”
(Odejdou.)

Buckingham: „Jaká je vaše oblíbená barva?”
Mylady: „Červená. Proč?”
Buckingham: „Zajímalo mě, jestli taky umíte mluvit pravdu.”

(Simon Phoenix nařizuje svým kumpánům, aby hodili tělo Raymonda Cocteaua do ohně.)
Simon Phoenix: „Přihoďte poleno do krbu. Tam se mu bude líbit.”

Holly Golightlyová: „Poslyšte, znáte ty dny, kdy je vám pod psa?”
Paul Varjak: „Pod psa? To jako když máte splín?”
Holly Golightlyová: „Ne. Splín máte, protože tloustnete nebo moc dlouho prší. Prostě jste smutný, nic víc. Když je vám pod psa, je to hrozné. Najednou máte strach, a nevíte z čeho. Míváte někdy ten pocit?”
Paul Varjak: „Jistě.”
Holly Golightlyová: „Když to na mě přijde, jediné, co mi pomůže, je skočit do taxíku a jet k Tiffanymu. V tu ránu se uklidním. To ticho a nóbl prostředí. Tam vás nemůže potkat nic zlého. Kdybych našla místo, kde bych se cítila jako u Tiffanyho, tak... Tak bych si koupila nábytek a dala kočce jméno.”

Simon Phoenix: „Tohle se mi hodí, Rambo!”

(Wolverine a Rogue jedou v autě. Rogue si sundá rukavice, je jí zima. Logan jí podá svou ruku.)
Logan: „Ohřej si ruce.”
(Rogue rychle ucukne.)
Logan: „Nechci ti ublížit.”
Marie ‚Rogue’ D’Ancanto: „To není nic osobního. Jenom... Když se mě lidi dotknou, cosi se stane.”
Logan: „Co?”
Marie ‚Rogue’ D’Ancanto: „Nevím.” (zase si natáhne rukavice) „Ublíží si.”

Pipin Bral: „Nemyslel jsem, že najdou stejnokroj, který by mi padl.”
Faramir: „Kdysi patříval jednomu chlapci z města. Náramně pošetilému. Promarnil spoustu časů pobíjením draků, místo aby se věnoval učení.”
Pipin Bral: „To byl váš?”
Faramir: „Ano, otec mi jej nechal ušít.”
Pipin Bral: „Tak to jsem větší, než jste byl tenkrát vy. Jenže víc už asi nevyrostu, leda do šířky.”
Faramir: „Mně taky nikdy nepadl. Voják byl u nás vždycky Boromir. Byli si s otcem hrozně podobní. Pyšní. Dokonce tvrdohlaví. Ale silní.”
Pipin Bral: „Myslím, že vy máte sílu jiného druhu. A váš otec na to jednoho dne přijde.”

Sirius Black: „Pettigrew žije! A je tady!”
(Ukáže směrem k Ronovi.)
Ron Weasley: „Já? Je to blázen!”
Sirius Black: „Ty ne! Tvoje krysa!”
Ron Weasley: „Prašivka žije v naší rodině...”
Sirius Black: „Dvanáct let! Hodně dlouhý život pro obyčejnou krysu! Nechybí jí náhodou prst?”
Ron Weasley: „No a co?”
Harry Potter: „Z Pettigrewa našli jen jeho...”
Sirius Black: „Prst! Ten hnusák si ho uřízl, aby to vypadalo, že je mrtvý! A potom se proměnil v krysu!”

(Mathieu jde kolem jedné třídy a slyší, jak Pierre Morhange nádherně zpívá.)
Mathieu: „Co tu děláš, Morhangi?”
Pierre: „Nic, pane.”
Mathieu: „Hm, nic. Slyšel jsem nějaké hlasy. Asi jsem unavený. Víš, že podle řádu mají žáci zakázáno chodit do učeben mimo vyučování? Kdyby na to přišel pan Rachin, napsal bys to stokrát. Navíc by to řekl tvé matce.”
(Pierre zpozorní.)
Pierre: „Moje máma je mi ukradená.”
Mathieu: „Ale, copak ti udělala?”
Pierre: „Do toho vám nic není!”
(Pierre chce utéct ze třídy, ale Mathieu ho chytne.)
Mathieu: „Tak snadno se z toho nedostaneš. Tady se za všechno platí. Zeptej se Pépinota. Ty, Morhangi, děláš věci, které ti nejsou vlastní. Možná svými vylomeninami bavíš ostatní, ale na mě to neplatí. Já ti na to neskočím. Od zítřka budeš povinně zpívat ve sboru a budeš dostávat hodiny hudby. Každý den! A teď si jdi lehnout. Mazej!”

Michel: „Víš, že jsem měl narozeniny?”
Lorelai: „Samozřejmě.”
Michel: „Kulaté. Velký mezník.”
Lorelai: „Padesát?”
Michel: „Čtyřicet. Není mi padesát.”
Lorelai: „Ani čtyřicet.”
Michel: „Není mi padesát.”
Lorelai: „Když jsme se poznali, nebylo ti sedmnáct.”
Michel: „To je ta potíž s věkem, když někoho znáš moc dlouho.”

Áda: „Zelená je tjáva, fotbal, to je hja.”