Hlášky z filmů a seriálů

Laurel: (k Oliverovi o Sarah) „Promiň, že jsem řekla, že jsi měl místo ní umřít ty. To jsem neměla.”
Oliver: „Pokud bych si s ní mohl vyměnit místo, udělal bych to.”

Sid: „Stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla.”

Susanna: „Jak se zastavuje, doufám víte.”
Frank: „Jo jo...” (Dupne na plyn.)

François Merlin: „Však já s tebou zatočím, ty jeden atlete.”

Frank: „Prostě dneska nemám svůj den.”
Susanna: „A smím se zeptat proč?”
Frank: „Jo. Koukni.”
Susanna: „Pohlednice? Pěkná...”
Frank: „Od mý bejvalý. Je na Maledivách... se svým... novým amantem. S naším zubařem. Teda... s mým bývalým zubařem.”

Audrey II: „Nakrm mě!”

Henderson: (na Bena) „To nikdy nechodíš domů? Mám tě na očích víc než své manželky.”

Cobb: „Budeme muset podplatit piloty.”
Arthur: „A taky letušky.”
Saito: „Koupil jsem aerolinky.”
(Všichni se na Saita otočí a nevěřícně zírají.)
Saito: „Zdálo se mi to jednodušší.”

Oliver: „Felicity Smoková? Zdravím. Jsem Oliver Queen.”
Felicity: „Samozřejmě. Já vím, kdo jste, jste pan Queen.”
Oliver: „Ne, pan Queen byl můj otec.”
Felicity: „Jasně, ale on je mrtvý, utopil se. Ale vy ne, což znamená, že jste mohl přijít sem dolů do technického oddělení a poslouchat mě, jak blábolím. Což skončí za tři, dva, jedna...”
Oliver: „Mám problémy s mým počítačem a řekli mi, že mám jít za vámi. Byl jsem ve své kavárně, brouzdal jsem si po webu a vylil jsem na něj latté.”
Felicity: „Vážně?”
Oliver: „Jo.”
Felicity: „Protože tohle vypadá jak díry po kulce.”
Oliver: „Moje kavárna je v nebezpečné čtvrti.”

Jean-Baptiste Emanuel Zorg: „ZF-1. Takže... Je lehká, lze ji přizpůsobit na jakoukoliv ruku. Pravou i levou. Rozloží se na čtyři části. Nezjistitelné rentgenem. A teď palebná síla. Titanový dobíječ a zásobník na tři tisíce ran. Až tři sta ran na jedno stisknutí. A se Zorgovou opakovací spouští je to snadnější. Jeden výstřel a zařízení pošle každou další ránu do téhož místa. A navíc v sobě skrývá všechny staré dobré zbraně. Raketomet. Samostříl. S výbušnými hroty a jedovatým plynem. Velmi praktické. Známý vrhač sítí. Osvědčený plamenomet... Můj oblíbený. A vrcholem všeho je tu zcela nový mrazící systém. Čtyři plné bedny, dodané v termínu.”

(Han chce, aby Max pozdravila jeho rybičky.)
Max: „Mám tetu, která je jako ryba na suchu. Možná tam je.”

Soudce: „Jak se jich mám zbavit?”
Egon Spengler: „Vysvětlete jim, že neexistujou!”

Komisař Juve: „Tahle paštička, to je přece pochutnání. No. No, vidíš.” (Zasměje se.) „Dám ti napít a najíst, až se mi přiznáš. No.”
Fandor: „Osmačtyřicet hodin bez jídla ještě nikoho nezabilo, pane komisaři. Že prý je to i zdravé.”
Komisař Juve: (prosebně) „No tak. No tak, měj rozum a mluv.”
Fandor: „Už celé dva dny mi kladete pořád tytéž otázky. Řekl jsem vám všechno, co vím.” (Komisař Juve zdrceně sedne na židli a pije víno.) „Bílé víno je škodlivé na nervy, pane komisaři.”
Komisař Juve: „Tak už dost! Tak! Tak!” (Rozsvěcuje lampičky na stole.) „Teď tě skřípnu! Tak mluv! Ten tvůj článek, to byla lež, co?”
Fandor: „Vždyť jsem už řekl. Byla to lež.”
Komisař Juve: „Ty říkáš, že je to lež, a každý teď říká, že je to fakt.”
Fandor: „No, to je fakt.”
Komisař Juve: „Tak co je fakt? Že každý říká, že je to fakt?”
Fandor: „Ne, ale fakt je, že je to lež.”
Komisař Juve: „Takže je to fakt, že je to lež?” (Něco drmolí a pokračuje.) „Tak dobře. Řekněme, že nelžeš. Tak pročpak tě dal Fantomas dneska v noci unést, když to byla lež?”
Fandor: „No přece právě proto, že jsem lhal!”
Komisař Juve: „On lže! On lže! On lže! On lže!”
Fandor: „Kdy vlastně tvrdíte, že jsem lhal? Když jsem říkal, že jsem lhal, nebo jsem lhal, když jsem říkal.” (Komisař Juve mu skočí do řeči.)
Komisař Juve: „Už dost. Teď mlč! Teď mlč!”
Fandor: „No, počkej, počkej! Poslouchej mě.”
Komisař Juve: „Já si vyprošuju, abys mně vykal! Totiž já si vyprošuju, abyste mi tykal! Poslyšte, ten člověk je zřejmě vyčerpaný. Není už schopen logicky myslet. Proto budeme ve výslechu pokračovat zítra ráno. Pánové, odveďte ho do jeho cely!”

Zatloukal: „Ty, Josko, poslyš. Jakou starou jsi měl na mysli, když jsi tady Tomášovi říkal, aby o ní nemluvil?”
Joska: „Co, jakou starou? No, tu moji.”
Zatloukal: „Já jsem nevěděl, že jsi ženatej.”
Joska: „Nejsem ženatej, byla se mnou jako družka.”
Zatloukal: „Jak byla?”
Joska: „Hele, já se o ní nechci bavit.”
Babula: „Co jste si udělali?”
Joska: „Já ji nic. Vona blbne.”
Zatloukal: „No, nediv se, když jí říkáš ‚stará’.”
Prášek: „Jakým způsobem blbne?”
Joska: „Normálně, jak ženský blbnou.”
Prášek: „Počkejte. To je silně individuální.”
Joska: „Prostě, nic jí není recht a vede řeči.”
Prášek: „Nespokojenost je matkou pokroku a řeči jsou od toho, aby se vedly.”
Joska: „Jenže kdo to má furt poslouchat. To je pořád: Tohle udělej, tohle nedělej, támhle nechoď, semhle pojď, kdes byl včera.”
Novák: (Skočí mu do řeči.) „Cos tam dělal? S kým jsi tam byl? Co ti říkal? Cos mu řekl ty? Proč jdeš tak pozdě domů? Kde máš prachy? Nešahej na mě, jsou tady děti. To je krásnej život, to je normálka.”

Peter Venkman: „To je znamení!”
Dana Barrett: „Jo, to je jistě znamení, že máme po byznysu!”