Chirurgové

(Po Meredithině operaci.)
Derek: „Jak se cítiš?”
Meredith: „Umrtveně.”
Finn: „Zrovna jsem Meredith říkal, co pod morfiem vyváděla.”
Derek: „Nic si nepamatuješ?”
Meredith: „Bylo by to k něčemu?”
Derek: (chystá se odejít) „Finn ti to řekne.”
Finn: „Já jsem zrovna teď dostal úkol přinést pacientovi ledovou tříšť... Hned se vrátím.”
(Finn odejde.)
Meredith: „Hodně jsem sama sebe ztrapnila?”

Cristina: „My jsme workoholici a hrajeme si na bohy.”

(Když si šéf volá po jednom stážisty, aby se dozvěděl, kdo odstřihl Dennymu kabel.)
George: (zírají sřídavě na sebe a na stůl) „Budete i... něco říkat, nebo... mě nezlomíte. Začínám se bát, ale mě nezlomíte. Není mi to jedno, co si o mně myslíte, víte, to mi není... jedno. Jen nemůžu říct, co chcete slyšet. Což teď v mém životě vypadá jako hlavní. Jen proto, že něco říct nemůžete, neznamená to, že to nechcete. Můžete s někým být, a ste s ním šťastný, a nemilujete ho. Nebo můžete někoho milovat, ale nechcete se s ním... milovat. I kdybyste chtěl. A to je zklamání. Mozek vám říká, že chcete, a neshoduje se to s tím, co opravdu chcete. To vyčerpává. A je to komplikovaný. To je život. A ten stojí... za hovno.”

Katie: „Já nemůžu spát. Mám toho plnou hlavu.”
Meredith: „Tomu se říká myšlení. Toho se drž.”

Derek: „Z nosu mu vytéká mozkomíšní mok.”
Baileyová: „Není to nádhera...?”

(Derek přijde k sobě do karavanu poté, co hledal Meredith u ní doma, a mezi stromy vidí dům ze svíček.)
Meredith: „Blbá, uhozená, pitomá! Nechápu, jak jsem tohle mohla udělat, srab jeden pitomej. To je ale, mohla jsem bejt doma... Rainman pitomej!”
Derek: „Meredith...”
Meredith: „No kde jsi byl? Já tu na tebe čekám a čekám! A já jsem se přitom tak blbě a trapně ponížila, a zrovna, víš, jsem ti chtěla říct, že tady tohleto... je naše kuchyně! A tohle je náš obývák. A tamhle... tam si můžou hrát naše děti. Pořád se mi honilo hlavou, že postavím dům, ale nemůžu, protože jsem chirurg! A teď jsem tady a je mi jako ztroskotanci! Už jsem z toho vyléčená a ty sem nepřijdeš, a všechno je zničený, protože ti trvalo, než jsi přišel domů, a nemohla jsem najít šampaňský!”
(Derek zvedne láhev, co jí vytáhl z koše, když třináctá pacientka jejich klinickou studii konečně přežila.)
Derek: „Hm... to je kuchyň? Obývák? Trochu malý. Myslím, že odtud je lepší výhled. A tady si budou hrát děti? Kde je ložnice?”
Meredith: „Mám na tebe vztek. A nevím, jestli ti věřím! Chci ti věřit, ale nevím, jestli mám. Tak já to zkusím, já to zkusím, protože věřím, ale, ale chci, abys věděl, že chci být nezávislá a nesmíš mě k ničemu nutit, já... já budu...” (Nedořekne to, protože jí Derek dá pusu.)

Meredith: „Během chirurgické rezidentúry většina stážistů v určitém okamžiku pochopí, co obnáší medicína, a co je to chirurgie. Když se jich zeptáte, řeknou vám to. Stanou se z nich všeobecní chirurgové... ortopedičtí chirurgové... neurochirurgové. To jsou pojmenování, která přesně popisují jejich odbornou kvalifikaci. Ta jim pomáhají definovat, kdo vlastně jsou. Protože mimo operační sál chirurgové většinou, nejen že nemají ponětí, kdo vlastně jsou... ale oni se to bojí i zjistit.”

Pacientka: „No, Rob se mi vyslovil v uličce v supermarketu. Říkal, že na tom místě mě poprvé uviděl. Takže jsem mu řekla své ANO někde mezi kočičím žrádlem a tampóny.”
Derek: „To je romantika.”
Pacientka: „Ona vlastně byla.”

Meredith: „Proč se do hlavy mlátím pořád kladivem? Protože je to bezva pocit, když přestanu.”

(Meredith je na morfinu a povídá si s Addison o Derekovi.)
Meredith: „Jakto, že jsme předtím takhle nemluvili?”
Addison: „Jediný důvod, proč zrovna teď takhle mluvíme, spočívá v tom, že vím, že si nebudete pamatovat ani jediné slovo.”

(O Joeově speciální operaci, kterou si nejspíš nemůže dovolit.)
Joe: „Alexi, ty mě odtud musíš dostat. Nech mě převézt do okresní nemocnice.”
Alex: „To ti nedoporučuju. Tady tě zabijou a zase oživí, ale v okresní tě jenom... zabijou.”

Cristina: (o denících Meredithiny matky) „Ty deníky jsou úžasný. Jsou celé o medicíně. Nejsou v nich žádný osobní bláboly, žádný kecy o přítelích nebo pocitech. Skoro se nezmiňuje ani o tobě.”
Meredith: „Jo, díky, žes to tak vypíchla.”

(Meredith doběhne do ordinace.)
Psycholožka: „Mluvte.”
Meredith: „Byla chirug. Byla vynikající chirurg! Kdyby se chtěla zabít, neprořízla by si zápěstí. Uměla to líp. Vzala by skalpel a prořízla by si srdeční tepnu. Umřela by za pár vteřin. Ona nechtěla umřít. Byla vynikající a výjimečný chirurg. Ona umřít nechtěla.”
Psycholožka: „Co chtěla?”
Meredith: „Aby se k ní vrátil Richard!”
Psycholožka: „A proč se nevrátil?”
Meredith: „No, protože byla moc zarputilá, než aby to někomu řekla.”
Psycholožka: „Co to znamená?”
Meredith: „No... to nevím. Mohla byste mi to říct?”
Psycholožka: „Můžu. To znamená, že vy jste velmi schopná, talentovaná, výjimečná doktorka, přesně jako vaše matka, ale rozdíl je v tom, že vy se poučíte z jejích chyb.”

Alex: „Takže vy a O’Malley, jo? Jak se to stalo?”
Callie: „A vy ste chirurg? Jak se to stalo?”

(Cristina si představuje sebe a Meredith po padesáti letech.)
Cristina: „Vždyť ty to kuře bez brejlí ani nerozkrojíš!”
Meredith: „Co bych měla, nemít tě...”
Cristina: „Hlad.”