Čtyři pokoje

Angela: „Na slovní hrátky není čas, rozvažte mě!”
Ted: „Velectěná, hodně bych ocenil, kdybyste řekla tomu pošukovi, že se šeredně moc plete.”
Angela: „Velevážený, nevyskakujte si, octl jste se v situaci, ze které se hned tak nedostanete.”
Ted: „Kdyť já vás ani vůbec neznám... Jste úplně cizí!”
Angela: „Na začátku jsou cizí všichni, Tede. Časem se to upraví.”

Ted: „Děti... Řekněme si zásady: Když budete zlobit, nezlomím vám vaz.”
(Louskne prsty.)
Ted: „Konečně jsem to moh dát dál. Když jsem byl malý, také mi to řekli... Jenomže oni nežertovali.”

(Děti zavolají znovu.)
Ted: „Co jsem řekl?”
Dcerka: „Umyla jsem ji.”
Ted: „Tu tygří mast?”
Dcerka: „Jo! Vás to nikdy nenapadlo? Zvedněte zadek a zavolejte poldy! Neboť v mé posteli je mrtvola. Smrdí jako tchoř a vypadá stokrát hůř. Dělejte něco, nebo vás táta zamorduje. Ten to bere, pane, hákem!”

Otec: „Mám nápad. Co takhle nechat děti doma?”
Matka: „Myslíš úplně samotné?”
Otec: „Ne! S televizí... Co?”

Sigfreed: „Řekl, že lámu jinýho chlapa...”
Ted: „A co logika?”
Sigfreed: „Řekl, že lámu jinýho chlapa!”
Ted: „Řekl, že lámu jinýho chlapa!”

Starý muž: „V tomhle hotelu bejvalo padesát zaměstnanců. Padesát. Nakonec jsem já ten poslední trouba. Dělal jsem tady lautr úplně všechno. Byl jsem hotelový pikolík, jak se patří. Poskok. Víš, co to znamená poskok? Poskok? Co že to je? Poskok? Víš, proč se tomu tak říká? Nevíš? Hm.”
(Zasměje se.)
Starý muž: „Nic hlubokýho nečekej, je to prostý jak facka. Host si na tebe zazvoní a ty holt skáčeš. Skáčeš sem a tam.”
Ted: „Potkával jste tu i filmové hvězdy?”
(Starý hotelový sluha se zasměje.)
Starý muž: „No sakra! Aby ne? Rin Tin Tina jsem venčil osobně, hochu... Kdepak... Hvězdy stříbrnýho plátna, co ti mám vykládat?”
(Ukáže mu čepici, kterou nosil jako pikolík.)
Starý muž: „Co říkáš tomudle? Dej si to na hlavu. Hoď to tam. No tak... Šup, šup, šup... Nekoukej. Ukaž, jak ti sluší... Věřil bys tomu, že jsem ji nosil padesát let? Půl století, chlapče. Jak to letí... Ach bože... Dost legrace. Je nejvyšší čas sbalit fidlátka... Jo, jo. No jo, sokolíku, tak já půjdu. Hele, kluku, pamatuj si: Drž se dál od dětí, vyhýbej se prostitutkám a pozor na paničky. Teď vztyk! Pěkně zčerstva. Rozloučíme se. Mimochodem... Dýško víš jak dostat? Natáhni ruku. Tak, dlaní nahoru. A úsměv. Úsměv jako z reklamy. A výraz, hochu, výraz. A když ti nedaj nic, vem tě ďas... Držgrešle!”

(Poté, co najdou stříkačku, se děti rozhodnou střílet s ní na terč. Dcerka vezme rtěnku a namaluje terč na obraz.)
Dcerka: „Tohle je střed terče. Ten bude za sto bodů. Tohle je za deset. Tady je dvacítka...”
(Synek střelí. A přímo do středu terče. Kousek od hlavy jeho sestry.)
Dcerka: „Tohle. Hergot počkej, než budu z dostřelu... Zírej, takhle to frkaj experti.”

Matka: „Hlavně ať jsou do půlnoci v posteli.”
Ted: „Do půlnoci? Nemám je spíš o půlnoci vzbudit? Je Silvestr.”
Otec a matka: „Ne!”

Dcerka: „Ty jseš ale smraďoch.”
(Synek si přičichne ke svým nohám.)
Synek: „Ne. Ne. Vždyť nesmrděj.”
Dcerka: „Málo ne...”

Dcerka: „Koukněte se pod matrace!”
Ted: „A proč?”
Dcerka: „Je tam to tělo. Copak to necejtíte?”
Ted: „To jsou vaše nohy!”
Dcerka: „Sakra!”
(Odsune matrace. Ted začne zvracet.)
Ted: „Pro Kristovy rány, co tady dělá ta ženská?”

Theodor: „Já jsem Theodor.”
Angela: „Máš malé zpoždění, Theodore.”
Sigfried: „Nezatěžujme se faktem, že holt neumíš časovat. Důležitý je, že jsi tady...”

Otec: „Změna! Jdem sami. Vy se dívejte na televizi. Ale do dvanácti budete ležet a spát.”
Synek: „Do dvanácti?”
Otec: „My se vrátíme později. Možná... A sekat latinu!”

Ted: „Ovšem, pane. Čtyři sta čtyři, pane. Led. Jsem tam v cuku letu. To je rytmus... Disko!”

Sigfreed: „A teď dřep! Běda, jak se hneš!”

Theodor: „Prosím vás, kde je pokoj čtyři sta čtyři? Popíjel jsem u baru a teď se totálně neorientuju...”
Ted: „Bohužel se taky totálně neorientuju!”
Theodor: „Aha...”
(Theodor otevře dveře. Angela stále pokračuje ve svém pojmenovávání.)
Angela: „Koňaře, sáňkaře, rejdila...”