Dokonalý podraz

Parkerová: „Můžu dostat jeden?”
Hardison: „Můžeš mít celou krabici.”
Eliot: „Co se chystáš dělat, když zjistí, že žiješ se svou mámou?”
Hardison: „Je doba ajťáků, zlato, my řídíme svět.”
Eliot: „Hlavně si to nepřestávej opakovat.”

(Parkerová jako dítě na terapii.)
Terapeutka: (Ukáže na panenku.) „A jak působí tahle?”
Parkerová: „Vztekle.”
Terapeutka: „A tahle holčička se zmrzlinou?”
Parkerová: „Vztekleji.”
Terapeutka: „A tihle radující se lidi na pláži?”
Parkerová: „No, ti by mohli být... Určitě vzteklí.”

(Nate požádá Sophie o ruku a dá jí prsten.)
Sophie: „Tos ukradl?”
Nate: „Ne.”
Sophie: „Aha, protože to... by bylo víc romantický, že, Parkerová?”
Nate: „Já... ukradnu prsten k prvnímu výročí.”

Eliot: „Hardisone, a co jsi dělal ty?”
Hardison: „Já se naboural do hlavního počítače Bílýho domu. Dělaj vážně nekalý věci v Afghánistánu.”
Sophie: „A Eliote, co jsi dělal ty?”
Eliot: „Já byl v Afghánistánu.”

(Sophie k Parkerové, která má předstírat umírající ženu.)
Sophie: „Mysli teď na nějakou opravdu smutnou věc... já nevím, třeba když ti umřel otec.”
(Parkerová vybuchne smíchy.)

(Hardison zjistí, že sedí v autě na bombě, která je aktivována tlakem.)
Hardison: „Eliote, sežeň pytel cihel a dáš ho na sedačku ve stejnou chvíli, kdy sesednu.”
Eliot: „To funguje jenom ve filmech. Hele, ta bomba je v elektrickým systému auta.”
(Hardison si uvědomí, že by dokázal tu bombu deaktivovat, ale potřebuje k tomu Eliota a chirurgickou přesnost a skvělé načasování, jinak by mohli zemřít oba.)
Eliot: (Po Hardisonově vysvětlení jak to udělat.) „Řekni mi znova, ať dojdu pro ty cihly.”

Parkerová: „Vážně nám na to rodiče skočí?”
Nate: „Jasně. Čeho se rodiče bojí nejvíc?”
Parkerová: „Klaunů.”
Nate: „Ne.”
Parkerová: „Zlejch klaunů?”
Nate: „Ne, Parkerová.”
Parkerová: „Šílenejch klaunů, co jsou schovaní pod postelí a šeptají tvoje jméno?”
Nate: „Ne.”

(Hardison a Eliot jdou do banky u lesa.)
Hardison: „Co je to tu cítit?”
Eliot: „Čerstvý vzduch.”
Hardison: „Nelíbí se mi to.”

(Hardison právě dohlásil počasí.)
Nate: „To je moje sako?”
Hardison: „Člověče, víš co? Můžeš být rád, že nenosím tvoje spoďáry. A příště, až mi zavoláte, ať je to radši něco jednoduššího, třeba zfalšovat přistání na Měsíci.”

Nate: (o hraní na jevišti) „Chybí ti to? Ne? Ani trochu?”
Sophie: „Můj talent na hraní nejlépe poslouží při obírání lidí o jejich peněženky.”

Nate: „Nemůžeme podvést šestiletý děcko. Ale koho můžeme podvést? Jeho rodiče. Hardisone, ty připravíš vědeckej základ, Eliot se vrhne na maminky.”
Hardison: „To nemyslel doslova.”

(Sophie a Nate předstírají manželský pár v letadle.)
Sophie: „Jestli to máme prodat, musíme si vymyslet nějakou legendu.”
Nate: „Nebudem to komplikovat. Použijem náš příběh, vzali jsme se v den, kdy jsme se potkali, takže jsme spolu...”
Sophie: „Deset let.”
Nate: (ve stejnou chvíli se Sophie) „Osm let.”
Sophie: „Co? Ty už si to nepamatuješ?”
Nate: „Jistě, že si to pamatuju... No jen jsem to zaokrouhlil.”
Sophie: (uraženě) „Odečtením dvou let?”

Parkerová: (Hledá telefonní číslo od cíle.) „Výborně, mám ho. Myslím, že se v tom hodně zlepšuju.”
Hardison: „Právě kopíruju Rockwellův telefon. Dobrá práce, holka.”
Parkerová: „Ani jsem ho nemusela bodnout!”
Hardison: „Jo, jsme na tebe moc pyšní. Středa - bodání netřeba. Nová tradice!”

(Sophie má hrát environmentální aktivistku, ale musí se rychle naučit slova spojená s přírodou.)
Sophie: „To pravděpodobně není ani skutečný... Je to jak jména dinosaurů nebo co.”
Hardison: „Dinosauři byli skuteční.”

James Kanack: „Máme velký zájem o zakoupení a vypuštění na orbitu jedné z vašich družic. Co nejdříve je to možné.”
Nate: „Co nejdříve je to možné? Můžete to trochu upřesnit?”
James Kanack: „Co takhle včera?”