Památné výroky

Kornelius Popletal: „Rosmerto, doufám, že obchody kvetou.”
Madam Rosmerta: „Kvetly by mnohem víc, kdyby ministerstvo do mý hospody obden neposílalo ty zatracený mozkomory!”

(Telefonát.)
Stan Lloyd: „Jo?”
Max Burdett: „Já jsem ti lhal. Zvládl bych to. Asi takhle: Odpojil bych celý kamerový systém. Stačí vlézt do skladiště. A šel bych tam po desátý.”
Stan Lloyd: „Proč?”
Max Burdett: „Na tuhle šichtu se dávají starý poldové.”
Stan Lloyd: „A takhle to uděláš?”
Max Burdett: „Když jsem ti to řekl, tak už nemůžu.”

Sharona: „Půjdete do pekla.”
Monk: „Já už v pekle jsem.”

Monk: „Jste zapsaná k volbám?”
Sharona: „Nikdy nevolím. To jim pomáhá.”

(Kriminalisté najdou auto v rokli. Na místo přijíždí soudní lékař Karel Benkovský.)
Benkovský st.: (na Ivana a Olivera) „Hej! Pánové, no - kdo mně pomůže?”
Ivan: „Jéžišmarjá... Tak já ti tam pošlu šerpu.” (Poplácá Olivera po rameni.)
Oliver: „Jako já, jo?”
(Oliver jde k Benkovskému, vezme mu tašku a jistí ho, aby nespadl.)
Benkovský st.: „Nastav hřbet.” (Chytí se ho.) „Tak, pojď.”
Oliver: „Za to bych měl dostat příplatek...”

Monika: „Už nejsem nevěsta!! Jen něčí manželka!!”

(Phoebe ukazujou přátelé lístek se vzkazem od Chandlera.)
Phoebe: „Co je to? Řekni Monice, ať se nezlobí! Řekni si jí to sám!”

(Monk během terapie mluví o tom, že Sharona dala výpověď.)
Monk: „Je to zvláštní, protože před dvěma týdny mi koupila hrnek s nápisem ‚nejlepší šéf na světě’. Copak se to dělá, koupit někomu hrnek a potom si jen tak odejít?”
Kroger: „Myslím, že hrnek není právně závazný, Adriane.”

Tomáš: „Dneska nejsi v cyklistickým.”
Emil: „Ne, ne, ne. Dneska ráno bylo hrozně sychravo. Jsem se bál, že bych mohl prochladnout. Z toho se dá umřít, normálně.”

(Ivan Tomeček, Tomáš Benkovský a Oliver Hajn museli jít několik kilometrů lesem, aby se dostali do chatařské osady. Vrací se a dohadují se o tom, kdo dojde zpátky pro auto. Tomeček nasedá do auta místních policistů.)
Tomeček: „Vezmu ho do Prahy, ať s ním zkusí sestavit portrét tý Dany. Možná už ji taky bude někdo shánět... A vy zkuste ty Procházkovi.”
Hajn: (vyděšeně) „Pěšky?”
Tomeček: (Povzdechne si.) „No tak si střihněte, kdo pro to auto skočí, no.”
(Benkovský s Hajnem se na sebe podívají.)
Hajn: (rozčileně) „No já jsem do lesa chodit nechtěl! Jsou to tři kiláky!”
Benkovský: „Výbornej nápad, já se projdu rád.”
Hajn: „No já ne. Víš co? Tak pro něj skoč.” (Podává mu klíče od auta.)
Benkovský: (Vezme klíče.) „Měl bys jít se mnou, děláš chybu, podívej, jak vypadáš.”
Hajn: „Tak já budu běhat tady kolem chaty, jo?”
Benkovský: „To ti vůbec nevěřim.”
Tomeček: (Směje se.) „Pánové, jako malí, jako malí. Normální třetí bé.”

(Monk odmítá pít vodu jiné značky, než na jakou je zvyklý.)
Sharona: „Jak dlouho vydržíte bez pití?”
Monk: „To nevím. Jaký je rekord?”

Tomáš: „S tím mořem je to asi pravda.”
Lída: „Já nelžu, většinou. Ty jo?”
Tomáš: „Já taky ne, většinou. Jenom v sebeobraně. To víš, tátova výchova, stará škola.”

Petřík Lavička: „Tati, předjel tě trabant...”
Oldřich Lavička: „No jo.”
Petřík Lavička: „Ale říkal jsi, že tě trabant nepředjede!”
Oldřich Lavička: „Jen počkej za městem!”

Lestat: „Claudie, co jsem ti říkal?”
Claudie: „Doma to nedělat.”

Lída: „Víš, co by mě zajímalo? Co řekneš Ludvíkovi, až za tebou za pár let přijde, že chce bejt fotbalista.”
Jana: „No, tak to mu asi poprvý v životě nařežu.”