Památné výroky

(Mladík se sluchátky na uších si zpívá nahlas v metru.)
James Hammerton: „Oho, to jsou Beatles, hochu, že jo?”
Mladík: „Co?”
James Hammerton: „Elastic Trombosis zpívají písně Beatles?” (k Helen) „Jsou to Beatles, že jo?”
Helen Quilley: „Já nevím, lituji.”
James Hammerton: „Ale jistě, že to víte. Už jsme se narodili s tím, že je instinktivně poznáme. Dostali se k našim embryím přes plodovou vodu zcela podvědomě. Měli to být The Embryos.”

(Tajemník MNV vtrhne k vedoucímu komunálních služeb.)
Tajemník MNV: „Teda tenhle melouch vám přijde draho!”
Vedoucí: „Počkej, počkej, nesmíš tak lát. O jakej se jedná?”
Tajemník MNV: „No ještě se ptej!”
Vedoucí: „No tak jsme lidi, řeknu, o co jde a dá se mluvit.”
Tajemník MNV: „Vodovod u Blažkový.”
Vedoucí: „No to seš teda vedle. Tady se žádný melouchy nedělají.”
Tajemník MNV: „Počkej, vy jste to nedělali jako melouch? Ani jako kvaltovku na něčí příkaz?”
Vedoucí: „Že prej to dělala Bílá paní.”
Tajemník MNV: „To mi stačí. Tak na můj příkaz ten vodovod pěkně vybouráte, a to natotata.”
Vedoucí: „Jo tak, a kde vezmu lidi?” (Strčí hlavu do dílničky k zámečníkovi.) „Lojzíku, už budeš hotovej s tím klíčem?”
Zámečník: „Ještě ne, až zejtra.”
Vedoucí: „Tak to vidíš. Já jsem bezmocnej.”
Tajemník MNV: „Bourání je politická nutnost. Účtujte to jako stavbu.”
Vedoucí: „Jo, tak tomu bych rozuměl líp, jenomže kam tu stavbu zapíšu, když to nemám v plánu?”
Tajemník MNV: „Tak to zaplatím zvlášť. Extra. Ze zvláštních fondů.”
Vedoucí: „Jako melouch!”

(Na oslavě u Tonyho otce.)
Diane Steenová: „Antony, není to Cesar Marzoni? Je to zločinec, co tady dělá?”
Anthony ‚Tony’ Cortino: „Nejspíš něco chystá s tátou.”
Diane Steenová: „Co to říkáš?”
Anthony ‚Tony’ Cortino: „Hele, já nejsem můj táta. Stejně jako ty nejseš tvůj táta. Kdybychom byli naši tátové, tak by naše včerejší hrátky byly dost nechutné.”

Vlad: „Nemůžete riskovat život svých vojáků kvůli nějakému kouzelnickému triku.”
Leonardo: „Nejsou to kouzla.”
Laura Cereta: „Je to víra.”
Vlad: „Víra? Vaši svatou výpravu vedou lidé, ne nějaké uctívané božstvo.”
Laura Cereta: „Nemluvím o víře v Boha. Mluvím o víře v da Vinciho.”

Sherlock Holmes: „Nikdy předtím jste si na mé metody nestěžoval.”
Dr. John Watson: „Nikdy si nestěžuji. Na co bych si u vás stěžoval? Na cvičení na housle ve tři ráno nebo na váš nepořádek? Na váš slabý vztah k hygieně nebo jak mi kradete oblečení?”

Zdeněk Pohlreich: „Jak to, že se mnou souhlasíte, včera jsme se tak krásně hádali?”

(Dcerka opět volá na recepci.)
Dcerka: „Tede, ahoj. Tady je Sára.”
Ted: „Kdo je mrtvý? Nikdo? Sláva. Proč obtěžuješ?”
Dcerka: „Chci vám pouze sdělit, že to ty pokojské pěkně flákaj. Nechaly v šuplíku pěknej binec... Jehlu a stříkačku. Co kdyby se to dostalo do rukou dětem? Nebo to patří k vybavení pokoje? Pošlete sem někoho, ať to tu uklidí.”

Kapitán John H. Miller: „Chci Reibena, Jacksona, Wadea, Beasleye a Caparza.”
Seržant Mike Horvath: „Beasley je mrtvej.”
Kapitán John H. Miller: „Tak Mellishe. Umí někdo francouzsky?”
Seržant Mike Horvath: „Nevím o nikom.”
Kapitán John H. Miller: „A co Talbot?”
Seržant Mike Horvath: „Dneska ráno.”

Major Samuels: „Generále, plukovník Jack O’Neill.”
Plukovník Jack O’Neill: „V záloze.”
Generálmajor George S. Hammond: „To vidím. Tohle je má poslední štace, rovnám si myšlenky, možná napíšu i knihu. Co vy? Pomyslel jste někdy na to, že byste napsal knihu?”
Plukovník Jack O’Neill: „Ano, pomyslel. Ale pak bych musel zastřelit každého, kdo by ji přečetl.”
(Generál Hammond se na O’Neilla zadívá.)
Plukovník Jack O’Neill: „To byl vtip, pane. Většina toho, co jsem dělal, byla přísně tajná.”
Generálmajor George S. Hammond: „Ano, ovšem.”
Plukovník Jack O’Neill: „Major říkal něco o hvězdné bráně.”
Generálmajor George S. Hammond: „Jdete k věci, to je dobře. Pojďte.”

Caroline: (Přiřítí se do kanceláře a potká Bebe.) „Dobrý den, Bebe.”
Bebe: „Dobrej.” (Uvidí skvrny.) „Proboha, co se vám stalo?” (Zarazí se.) „Doktor mi řekl, že nesmím celý měsíc slyšet špatné zprávy.”
Caroline: „Omlouvám se za to, jak vypadám. Okradli nás v metru a pak mě někdo polil horkou kávou. Tak jsem se pokusila ty skvrny smýt vodou, ale vypadám jako Miss Mokré tričko.”
Bebe: (úzkostně) „To je na mě moc energie. Musím chvíli zůstat v klidu a zpracovat to.” (Začne hladit své figurky kokršpanělů.)
Caroline: „Vím, že mám mlčet. A taky budu... Hezcí psi.”
Bebe: „Díky, jsou to kokršpanělé. Zachránila jsem je. Lidé zachraňují chrty a pitbuly a o kokršpaněly se nikdo nestará. Řeknou: ‚Fuj, hnis v oku. Utratit.’ Mám tří kokříky. Máte zvířátko?”
Caroline: „Mám koně. Plnokrevníka.”
(Bebe shrábne své figurky do zásuvky.)

Šerif Hall: „Hele. A co ty? Pojedeš domů? Jak se jmenuješ?”
H-7-25: „H-7-25.”
Šerif Hall: „Taky mimozemšťan, že jo?”
H-7-25: „Ano.”
Šerif Hall: „Je ale dost pozdě, víš to? Měl bys být v posteli. Bydlíš daleko?”
H-7-25: „Ne.”
Šerif Hall: „Ještě, že tak.”
H-7-25: „Tak asi zhruba tři světelné roky odsud.”
Šerif Hall: „Tři roky, co?”
H-7-25: „Ty nevíš, co je světelný rok?”
Šerif Hall: „Mm, aha, a přiletěl jsi na zvláštní misi sem na Zemi, že jo?”
H-7-25: „Ne, ne. Přistál jsem omylem. Hrál jsem si v modulu vesmírné lodi a něco jsem zmáčkl a skončil jsem tady dole.”

Rufus: „Mluvíš jak Ježíš...”
Bethany Sloaneová: „Jaký je?”
Rufus: „Docela rád naslouchá lidem. Kristus rád sedával u ohně a naslouchal mně i ostatním. Když jsme mluvili o něčem nepodstatným, měl na tváři takovej zvláštní úsměv. Na lidstvu ho štve jedině to, co všechno tu dokáže dělat jeho jménem. Války, fanatismus, televizní kázání... Ale nejvíc dělení všech náboženství. Lidstvo to špatně pochopilo, když vzalo dobrou myšlenku a vytvořilo institut víry.”

(V Ericově vězení.)
Eric ‚Magneto’ Lensher: „Proč jsi přišel, Charlesi?”
Charles Xavier: „Proč kladeš otázky, na které už znáš odpověď?”
Eric ‚Magneto’ Lensher: „Ó ano. To tvoje hledání naděje.”

D. I. Fitch: „Co tady k sakru děláte?”
Anthony Swofford: „Pane, zabloudil jsem sem cestou na vysokou, pane!”

Hrabě Dracula: „Dokážu rozpoznat odvahu muže podle tlukotu jeho srdce. Většinou mi stačí se přiblížit a mohl bych na ten tlukot tančit. Je zvláštní, že vaše srdce je tak klidné.”