Památné výroky

Krabs: „Tady něco smrdí a moje spoďáry to nejsou!”

(Beatrix u baru, Hattori řve dozadu na plešouna.)
Hattori Hanzo: (japonsky) „Co je s tím čajem? Pospěš si, sakra! Vrtáku líná...”
(Plešoun přijde a nakloní se k Beatrix.)
Plešoun: (japonsky) „Co chcete?”
Beatrix Kiddo: „Co jste říkal?”
Hattori Hanzo: „K pití?”
Beatrix Kiddo: „Aha, láhev teplého saké, prosím.”
Hattori Hanzo: „Teplé saké? Velmi dobře.” (japonsky na plešouna) „Jedno teplé saké!”
Plešoun: (japonsky) „Během dne?”
Hattori Hanzo: (japonsky) „Den, noc, odpoledne, koho to zajímá? Přines to saké!”
Plešoun: (japonsky) „Proč vždycky to saké musím nosit já? Něco ti povím. Už třicet let děláš ryby. Já nosím saké. Kdyby to bylo na vojně, byl by ze mě už generál.”
Hattori Hanzo: (japonsky, ironicky) „Tak z tebe by byl generál?” (Začne plešounovi kroutit ruku, se kterou mu hrozil.) „Kdyby tys byl generál, tak já bych byl císař, a zase bys nosil saké! Tak zmlkni a přines to saké!” (k Beatrix, anglicky) „Rozumíte tomu?”
Plešoun: (japonsky k Beatrix) „Nejsem plešatý, oholil jsem si hlavu.” (anglicky) „Rozumíte tomu?”
(Hattori po něm hodí nůž.)

Magi: „Co kdybys mi skočil do špižírny pro sůl? Právě mi došla.”
Chytrolín: „Ale v našem městě nebývá zvykem, aby hosté chodili pro sůl.”
Magi: „Možná že po cestě potkáš nějakou tu krasavici.”

Princezna Antonie: „Za co tě platím? Bylo tvou povinností mě upozornit, že se chystá loupež.”
Ministr Absolon: „Ale to já nevěděl.”
Princezna Antonie: „Nevěděl? Takové slovo vůbec nesmíš vypustit z úst. Já tě platím od toho, abys věděl.”

Pavla: „Teto, chovala jsem se už dobře?”
Vychovatelka Jarmila: „No, docela to šlo.”
Pavla: „Takže ten slib s tou odměnou platí?”
Vychovatelka Jarmila: „Ty jsi ale podšívka. To víš, že platí. Ale taky ti to chování musí nějakou dobu vydržet, milá zlatá.”

Nádvorník: „No stejně jsi už veliká holka.”
Párátko: „Víš, že já ještě neměla měsíčky? Už aby to bylo. To mě máma ztříská.”

Bíba: „Do prčic.”
Viky: „Co?”
Bíba: „To není moje taška.”
Viky: „Jak to?”
Bíba: „Copak jsem tam měla činku?”

Bobs: „Kdes byl, Kocoure?”
Kocour: „Pro dřevo.” (V ruce má jednu slabou větev.)
Bobs: „Víš co, nic mi neříkej. Popadni pilu, sekeru a zpracuješ to na táborák. Můžeš začít.”
René: „To si mákneš, čičinko.”

Vousáč: „Dám příkaz, aby připravili loď, hodíš se do parády, ženské ti vyžehlí krajky na košili a hned ráno vypluješ na námluvy.”
Kristián: „Zůstanu doma a vypravíš se ty.”

Učitel: „Proč ses to nenaučil?”
Pepík Horáček: „Ono se mi to nelíbí.”

Král Štěpán: „Ještě nikdo mého bratra neuhlídal. A každý za svoji odvahu zaplatil životem. Nikdo to zatím nedokázal.”
Anička: (pro sebe) „Třeba jen nikdo ho dokáže uhlídat.”

Kuba: „Martin má pravdu. Dál jsem nebyl než v lese na houbách, jináč jsem nic neviděl. Každou travičku tady znám. Co když je jinde zelenější? Každého ptáčka poznám po hlase. Co když jinde zpívají líp?”

Princezna Lina: „Připadám si tak sama. Sestřičky už se mnou skoro nemluví, když pořád spí. Kdyby tu tak byla maminka. Kam asi odešla?”
Košíkář Petřík: „No kam, na věčnost přece.”

Henry Hamilton: „Kolik ti je? V reálném čase.”
Will Salas: „Dvacet osm.”
Henry Hamilton: „Mně je sto pět.”
Will Salas: „To ti přeju. Pokud se chceš dožít sto šesti, musíš se vyvarovat nocím, jako je tahle.”
Henry Hamilton: „To máš pravdu. Ale přijde den, kdy už toho máš dost. Na rozdíl od tvého těla, mysl může stárnout. Chceme umřít. Musíme.”
Will Salas: „Tohle je tvůj problém? Že jsi naživu příliš dlouho?”

Otýlie: „Říkám, že má Rudi štěstí na takového seriozního tchána, jakým se zdáte být vy. On, při jeho motýlí povaze.”