Škola základ života

Profesor Mykiska: „Studenti, nebuďte lehkomyslní! Pamatujte si, že je škola základ života!”

(Matka studenta Živného oroduje za svého syna u profesorů, u kterých propadá.)
Paní Živná: „Pane profesore, Živná.”
Profesor Kolísko: „Živný?”
Paní Živná: „Ano, mám syna v kvintě a jdu se zeptat, jestli si už polepšil z češtiny.”
Profesor Kolísko: „Váš syn je nepozorný, těkavý a nejeví zájem o můj předmět.”
Paní Živná: „Ale pane profesore, ten chlapec se nehne od knihy. Já ho musím v noci holí hnát do postele. On by pořád jenom študoval a študoval. Je moc nešťastný, když se nemůže učit.”
Profesor Kolísko: „No, to se divím. U nás je stále nedostatečný.”
Paní Živná: „Pane profesore, on si to už ve všem polepšil, jenom z tý češtiny, z tý mu to nejde. Já nevím, co s ním.”
Profesor Kolísko: „Hm, no tak já ho ještě vyvolám. Jen ať se pilně učí! Poroučím se vám, paní.”
Paní Živná: „Děkuji vám, pane profesore. Jsem moc vděčná.”
(Paní Živná se otočí a oroduje u profesorky Suchánkové, která právě přichází.)
Paní Živná: „Má úcta, paní profesorko. Živný v kvintě. Jestlipak se už polepšil z toho dějepisu?”
Profesorka Suchánková: „Váš syn, milá paní, je naprosto zanedbán. Představte si, že vůbec neví, kdy byla bitva u Chérez de la Frontéra. Pochopíte, že mu nemůžu dát známku dostatečnou.”
Paní Živná: „Bóžínku, to se divím. Ještě včera to ‚Céres’ tak krásně uměl. Paní profesrko, já ho sama zkoušela. Paní profesorko, on si to už ve všem opravil. Jenom z toho dějepisu, to má takovou smůlu. Já nevím, co to je.”
Profesorka Suchánková: „Výjimečně ho ještě jednou vyvolám.”
Paní Živná: „To vám mockrát děkuju, paní profesorko.”
(Paní Živná si ještě počká na profesora Lejsala.)
Paní Živná: „Má úcta, pane profesore.”
Profesor Lejsal: „Má úcta.”
Paní Živná: „Živný v kvintě. Už si stojí lepší z latiny?”
Profesor Lejsal: „Živný, Živný. Á, Živný. Známý lajdák a ignorant. Nezná ani pravidlo o konsikuci temporum.”
Paní Živná: „On je chudáček takový trémista.”
Profesor Lejsal: „Ó ne, naopak. Je drzý a pošklebuje se.”
Paní Živná: „Ne. Když byl malý, kousl ho pes, pane profesore. A od té doby...”
Profesor Lejsal: „No, nicméně mu musím dát pětku.”
Paní Živná: „Pane profesore, on už se ve všem polepšil, jenom z té latiny má pětku. Kdyby jste vzal laskavě ohled.”
Profesor Lejsal: „Lituji, ale od své klasifikace neustoupím. Má úcta, paní.”
Paní Živná: „Pane profesore. Z měšťanky ho vyhodili, na řemeslo se nehodí. Aspoň tu madurídu kdyby udělal.”

(Čuřil přijde pozdě na hodinu.)
Profesor Kolísko: „Kde je Čuřil? Ptám se, kde je Čuřil?”
Čuřil: „Prosím, zde.”
Profesor Kolísko: „Pojďte sem! No, pojďte sem ke mně! No, pojďte, pojďte! Kdepak jste byl, Čuřile?”
Čuřil: „Prosím, pane profesore. Snědl jsem párek nevalné chutě a přišlo mi špatně.”
Profesor Kolísko: „Hm. Dýchněte na mě! Cítím tabák.”
Čuřil: „Prosím, pane profesore. Můj otec je vášnivý kuřák. A když spolu večer debatujeme o učivu, neboť nechce, abych ještě jednou opakoval, tak načichnu jeho silnými doutníky.”

(Čuřil měl být v kině na zakázaném filmu.)
Ředitel: „Kde jste byl včera večer, Čuřile?”
Čuřil: „Prosím, na procházce.”
Ředitel: „A kde jste chodil?”
Čuřil: „Nejprve jsem bloudil ulicemi a potom jsem se toulal po luzích.”

Němčinář: „Čuřil, k tabuli... svižněji, svižněji... vyzkouším si vás ze slovíček - Slepice?”
Čuřil: „Die Katze!”
Němčinář: „Výýborně... Postel?”
Čuřil: „Bet.”
Němčinář: „Člen?”
Čuřil: „To jsme prosím nebrali...”
Němčinář: „Uhmmm... jabloň?”
Čuřil: „Deeer... der... Apfel... baum...”
Němčinář: „Viseti?”
Čuřil: „Visen!”
Němčinář: „Výýýborně!”
Čuřil: „To jsem to s ním zaválel, co kluci?”