Společnost mrtvých básníků

John Keating: „Prý, že volá Bůh. Na účet školy? To by si netrouf.”

Neil Perry: „Ó kapitáne. Můj kapitáne!”

Gerard Pitts: „To je špatné.”
Knox Overstreet: „Myslíš? Je to tragédie. Tak krásná holka a zamiluje se do takového blbce?”
Gerard Pitts: „Všecky hezké holky letí na blbce.”

(Čtou si z učebnice úvod do poezie od Evanse Pritcharda, který Keating nepovažuje za správný.)
John Keating: „Teď tu stránku vytrhněte. No? Vytrhněte ji, celou. Slyšeli jste mě? Vytrhnout! Děkuji, pane Daltone. Ale ne jenom jednu, vytrhněte celý úvod. Musí celý pryč. Vytrhnout! Sbohem, doktore J. Evansi Pritcharde. Ať slyším, že trháte Pritcharda! Tohle není Bible, nepůjdete za to do pekla.”
(Jde do kabinetu.)
Richard Cameron: „Knihy bychom ale ničit neměli.”
Neil Perry: „Trhej. Trhej!”
(Uvidí zvenku nekázeň ve třídě.)
McAllister: „Co se tu k sakru děje?”
(Keating se vrátí.)
John Keating: „Neslyším žádné trhání.”
McAllister: „Promiňte, domníval jsem se, že tu nikdo není.”
John Keating: „Jsem.”
McAllister: „Aha, tak vy jste tady. Promiňte.”
John Keating: „Jen trhejte, pánové!”

(Motto školy.)
Všichni: „Tradice. Čest. Kázeň. Dokonalost.”

John Keating: „Proč byla vytvořena řeč?”
Neil Perry: „Ke komunikaci?”
John Keating: „Ne. Ke svádění žen.”

John Keating: „Když si myslíte, že něco znáte, podívejte se na to jinak.”

John Keating: „Carpe diem - užívejte dne.”

(Keating si prohlíží s třídou staré fotografie.)
John Keating: „Ani se od vás moc neliší. Stejné účesy. Plní hormonů, tak jako vy. Nezdolní, také se tak cítíte. Svět jim leží u nohou. Oči plné naděje, tak jako vy. Dokázali splnit to, k čemu byli předurčeni? Vidíte, a tihle hoši teď čichají k fialkám zespoda.”