Hlášky z filmů a seriálů

Jack Dawson: „Od svých patnácti let, kdy mi zemřeli rodiče, žiju sám. Neměl jsem nikde kolem žádné příbuzné. Tak jsem odešel a nikdy se nevrátil. Lidi říkají, že jsem jako osamělý vlk. Tak, Rose, nyní jsme na této palubě ušli skoro dva kilometry a při tom jsme probrali počasí a moje dětství, ale pochybuji, že jste se chtěla se mnou bavit o tom.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Pane Dawsone, já...”
Jack Dawson: „Jmenuji se Jack.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Jacku, děkuji ti za to, co jsi udělal. Nejen za to, že jsi mě zadržel, ale i za diskrétnost.”
Jack Dawson: „Za málo.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Vím, co si o mně asi myslíš. Chudá, bohatá, malá holka, co asi tak ví o nouzi?”
Jack Dawson: „Ne... ne, to jsem si nemyslel. Myslel jsem si, co se té holce mohlo stát, že neviděla žádné východisko.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Ano, já... Bylo to všechno. Vše, co mě obklopuje, včetně všech lidí. A ta setrvačnost života, kterou já nejsem s to zastavit.”
Jack Dawson: (Všimne si jejích robustních šperků.) „Bože! Podívej se na to. Ty by jsi hned šla ke dnu.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Pět set pozvánek bylo odesláno. Všichni významní lidé z Philadelphie tam budou. A už teď se vidím, jak stojím v přeplněné síni, řvu jako tur a nikdo si mě vůbec nevšímá.”
Jack Dawson: „Miluješ ho?”
Rose DeWitt Bukaterová: „Prosím?”
Jack Dawson: „Miluješ ho?”
Rose DeWitt Bukaterová: „Na to by ses mě neměl ptát.”
Jack Dawson: „Je to jednoduchá otázka. Ano nebo ne?”
Rose DeWitt Bukaterová: „To není vhodná konverzace. To je absurdní. Ty mě neznáš a já tebe taky ne, a tento rozhovor se vůbec nekoná. Jseš drzý a hrubý a... já teď odcházím. Jacku... pane Dawsone, těšilo mě. Chtěla jsem ti poděkovat...”
Jack Dawson: „A teď jsi mě urazila.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Zasloužil sis to.”
Jack Dawson: „Dobrá.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Dobrá.”
Jack Dawson: „Myslel jsem, že už jdeš.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Ano, jdu. Ty jseš tak dotěrný! Počkej. Já nemusím jít. To je má část lodi. Ty musíš jít.”
Jack Dawson: „No tedy! Kdo je tady drzý?”

Jeremy: „Víte, každé auto v Japonsku...” (Navigace začne mluvit japonsky.) „Pomoc!”

Jeremy: „Kde mám kladivo?”

Ricoův otec: „Odejdeš těmito dveřmi a neznám tě, rozumíš?”
Ricoův otec: „Dobře, tak já už tě neznám!”

Paní Norburyová: „Tak tedy vítej, Cady. A vám děkuju, pane Duvalle.”
Ředitel Duvall: „Já děkuju vám. A... kdybyste něco potřebovala...”
Paní Norburyová: „Díky. Možná jindy, až nebudu mít průsvitné tričko.”
Ředitel Duvall: „OK.”
Paní Norburyová: „OK... přeju všem hezký den.”

(Marge přilehne k Homerovi do postele.)
Homer: „Ahoj, zlato.”
Marge: „Ahoj, moc ráda bych se tě na něco zeptala. Připadá mi, že ses tenhle týden trošku spravil.”
Homer: „Mělo to sice být překvápko, ale k čertu s tím. Zlato, dělám, co můžu, abych dosáhl 150 kilo a dostal invalidní důchod.”
Marge: (vylekaně) „Óóó, ztratil jsi všechen rozum?! Pomyslel jsi na to, jak budeš vypadat? A na své zdraví?”
Homer: (sarkasticky) „Óó, tak ono je to takhle, Marge... vzhled... nevěděl jsem, že jsi tak povrchní.”
Marge: „Ale jdi! Měla bych tě ráda, i kdybys vážil celej metrák, ale...”
Homer: „Výborně, dobrou!”

John Myers: „Co dělá člověka člověkem? Můj přítel tak jednou přemýšlel. Je to jeho původ? Způsob, jakým přišel na svět? Nemyslím si to. Jsou to rozhodnutí, která udělá. Ne to, jak věci začnou, ale to, jak se rozhodne je skončit.”

Sean Parker: „Milión dolarů není cool. Víte, co je cool?”
Eduardo Saverin: „Ty?”
Sean Parker: „Miliarda dolarů.”

Rose DeWitt Bukaterová: (Stojí za zábradlím lodi.) „Nedělejte to. Zůstaňte stát. Nepřibližujte se.”
Jack Dawson: „Nechte toho. Dejte mi ruku, já vám pomůžu zpátky.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Zůstaňte, kde jste. Jinak... skočím.”
Jack Dawson: „Ne, to neuděláte.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Proč bych neměla? Neopovažujte se mi poroučet, co mám dělat a co ne.”
Jack Dawson: „Přece byste už skočila.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Vyrušujete mě. Jděte pryč.”
Jack Dawson: „Nemohu. Zapletl jsem se do toho. Skočíte a já budu muset skočit za vámi.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Nebuďte absurdní. Zabijete se.”
Jack Dawson: „Jsem dobrý plavec.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Jen ten pád by vás zabil.”
Jack Dawson: „Bolelo by to. Neříkám, že ne. Spíš by mi vadila ta studená voda.” (Pomalu si sundává boty.)
Rose DeWitt Bukaterová: „Jak studená?” (Pohlédne vystrašeně na oceán.)
Jack Dawson: „Ledová. Možná trochu horší. Byla jste někdy ve Wisconsinu?”
Rose DeWitt Bukaterová: „Cože?”
Jack Dawson: „Tam bývají největší mrazy. Vyrůstal jsem tam, nedaleko Chippewa Falls. Když jsem byl malý, chodil jsem v zimě s tatínkem na ryby na jezeře Wissota. Lov ryb v zimě znamená...”
Rose DeWitt Bukaterová: „Vím, co to znamená.”
Jack Dawson: „Promiňte. Připadalo mi, že nechodíte moc ven. Ať je tomu jakkoli, propadl jsem tím tenkým ledem. A musím vám říct, takhle studená voda, jako tehdy tam, do vás vrazí jako tisíc nožů. Nejste schopná dýchat ani myslet, alespoň na nic, kromě bolesti. Proto se netěším na to, skočit tam za vámi. Ale jak jsem řekl, nemám na vybranou. Vysvoboďte mě z této situace. Doufám, že přelezete přes zábradlí...”
Rose DeWitt Bukaterová: „Jste blázen.”
Jack Dawson: „To říká každý, ale při vší úctě, slečno, já nejsem ten, který tady visí z lodi. Pojďte zpátky. Dejte mi ruku. Vy nechcete skočit. Jsem Jack Dawson.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Rose DeWitt Bukaterová.” (Podá Jackovi ruku a on jí pomáhá zpět na palubu lodi.)
Jack Dawson: „To mi budete muset napsat. Pojďte. Mám vás! Pojďte! Držte se!”
Rose DeWitt Bukaterová: (Rose náhle uklouzne a visí z lodi.) „Pomoc! Prosím! Pomozte mi! Prosím! Prosím, pomozte!”
Jack Dawson: „Poslyšte! Poslyšte! Mám vás a nepustím vás. Vytáhněte se nahoru. Do toho! Pojďte. Ano, takhle. Zvládnete to! Mám vás.”

Waldemar: „Je to úplně nový, přečti mi návod.”
Venouš: „Na optickou část kápneme mošt, zavřít sklíčko, přiložíme k oku a ze stupnice odečteme cukernatost.”
Waldemar: (Udělá to, co mu Venouš přečetl.) „No jasně, už to vidím. Devatenáct.”
Venouš: „Devatenáct... Super.”
Waldemar: „Paráda. Devatenáct. Takovou cukernatost Pavlíček určitě nemá, ne.”
Venouš: „Co?”
Waldemar: „Tak dělej!”
Venouš: „Ale co, Waldo?”
Waldemar: „Rozptyl mý pochyby, že Pavlíček nemá takovou krásnou cukernatost.”
Venouš: „Ale já to nevím.”
Waldemar: „Ty jseš vážně nepoučitelnej, prostě blbej jak tykev. Ale ta nejistota, že bych tu sázku mohl prohrát, mě fakt ničí.”
Venouš: „No, tak abys měl jistotu, že nemůžeš prohrát, tak bys to víno musel udělat z jejich hroznů, ale to je blbost, že jo.”
Waldemar: „No to je blbost, ty blbe. To by byla remíza. To by byla remíza? Ale ne prohra. Já už vím, co udělám.”
Venouš: „Takže nejsem blbej jak tykev.”
Waldemar: „Jseš. Teprve v prostředí mýho analytickýho mozku ten nápad dostal nějakou podobu. Hele, skočíš pro Jožina a pro Bartákovy, hned.”
Venouš: „Co?”
Waldemar: „Dělej!”
Venouš: „Proč?”
Waldemar: „Ty blbe! Ukradnem nějaký hrozny z jejich vinohradu. Z těch uděláme Svatomartinský. Ochutnáme a když bude lepší než to naše, tak dáme do soutěže to jejich a když bude lepší to naše, tak dáme do soutěže to naše.”
Venouš: „To je ďábelský. Takže to jejich víno budeme mít jako v záloze.”
Waldemar: „Přesně.”
Venouš: „No skvělý. Ale proč mám teda dojít pro Bartákovy a Jožina?”
Waldemar: „Ty jseš vážně tak blbej, že bych ti nejradši dal do držky, ale... ty za to nemůžeš, tak to neudělám.” (Dá mu pusu na čelo.) „Mazej.”

(Jenny si myslí, že ji chce Brody požádat o ruku. Brody to neví, ale je nervózní, protože měl průjem v koupelně jejich pokoje.)
Jenny: „Ne, ne, ne, ne, ne!”
Brody: „Zlato, omlouvám se, myslel jsem, že budu mít víc času, než přijdeš.”
Jenny: „Zlato, já tě miluju, ale na tohle nejsem připravená.”
Brody: „Kotě, žijeme spolu. Tohle dřív nebo později muselo přijít.”
Jenny: „Ó, můj Bože, nemůžu dýchat!”
Brody: „Ale no tak. Už tak se stydím dost.”

(V obchodě s obleky.)
Homer: „Máte něco pro pořádného chlapa jako já?”
Prodavač: „Rozhodně ne. Prodejna stanů je naproti přes ulici.”

Ruth Dewitt Bukaterová: „A budou čluny také rozděleny podle tříd? Doufám jen, že nebudou moc plné.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Ó, matko. Sklapni. Copak to nechápeš? Člunů je málo, stačí sotva pro polovinu. Polovina lidí na lodi zemře.”
Caledon Hockley: „Ale ne ta lepší.”

Dutch: (na Annu) „Včera. Co jsi viděla!”
Dillon: (na Dutche) „Ztrácíš jen čas.”
Dutch: „A žádný divadýlko!”
Anna: „Nevím, co to bylo. To... Měnilo to barvy, jako chameleon. Krylo se to džunglí.”
Dillon: „Chceš nám říct, že Blaina a Hawkinse zabila ještěrka? Snaží se nás zmást. Jsou tam dva nebo tři chlapi. Houby ještěrka.”

Lord Varys: „Vždycky jsem nenáviděl zvony. Vždycky bijí kvůli hrůzám... mrtvý král, město v obležení.”
Tyrion: „Svatba.”
Lord Varys: „Přesně tak.”