Hlášky z filmů a seriálů

(Theodore se snaží vyskočit na košík s muffiny.)
Theodore: „Kluci, počkejte na mě. Počkejte, víte přece, že mám faldíky.”

Věra: „My si tam jedeme zajezdit, na Solisko!”
Puleček: „Na Solisko? To je nějak strašně vysoko!”
Zdeněk: „Tam se můžeš vytáhnout!”
Puleček: „Jak to myslíš?”
Zdeněk: „Tam je výtah.”

(Komisařka Anabella Brumfordová telefonuje.)
Komisařka Anabella Brumfordová: „Ano? ... Co provedl? ... Kolik zvířat uprchlo? ... Ach, můj bože!”
(V průběhu hovoru k ní přijde Frank Drebin.)
Frank Drebin: „Paní komisařko, vypadáte dnes báječně.”
Komisařka Anabella Brumfordová: „Uvědomujete si, že kvůli vám je toto město plné pobíhajících opičáků?”
Frank Drebin: „Ano, a není to spíš vina voličů?”

(Dr. Brown se rozhodne s rodinou náhle přestěhovat.)
Dr. Brown: „Přestěhujeme se tam úplně bezdůvodně.”
Ephram: „To není skvělé, ale šílené. Jako Harrison Ford v Pobřeží moskytů.”
Dr. Brown: „Ty říkáš šílené, já zase, že jsem nikdy nic rozumnějšího neudělal. Chci, aby se rozhodlo demokraticky, tak budeme hlasovat. Kdo se chce přestěhovat...” (k Delii) „a mít koně, ať zvedne ruku.”
(Delia a Dr. Brown zvednou ruce.)
Dr. Brown: „No, a je rozhodnuto.”

Bratr Alexe: „Tak kde je ten zloděj?”
Policajt: „Žádný zloděj není. Jenom nemocné dítě, které pořád vyvolává planý poplach.”
Bratr Alexe: „To je trapné.”

Gomolek: „Co je s tu vodu? Čemu něběži?”

Milan Kouba: „Ale k čemu by mně bylo maso? To už by bylo jednodušší nechat si ty peníze.”
Příslušník VB: „Jaké peníze?”
Milan Kouba: „Těch šest tisíc.”
Příslušník VB: „Jakých šest tisíc?”
Milan Kouba: „Co jsem našel v té řeznické košili. Když jsem je poslal, nezůstala mi ani koruna. Ta slečna z pošty za mě dokonce musela zaplatit lístek, když jsem ji pak pozval do kina.”
Kapitán Tůma: „Z pošty, jo? Tak vy jste byl včera v kině?!”

Maruščák: „Kaj také brčko, děvucho! Dyť bych ti to polamal. Moje ruky su zvykle na zbijačku. Víš co? Napiš si tam Jozef Maruščak a hotové.”

Salieri: „On... byl mým idolem. Mozart. Myslím, že nebyla doba, kdy bych neznal jeho jméno. Já si ještě hrál dětské hry, když on koncertoval pro krále a císaře. Dokonce i pro papeže v Římě. Připouštím, že jsem žárlil, když jsem slyšel, co o něm vyprávěli. Ne o skvělém malém zázraku, ale o jeho otci, který ho to všechno naučil. Můj otec se o hudbu vůbec nezajímal. Když jsem řekl, že bych chtěl jednou být takový, jako Mozart, řekl mi: ‚Proč chceš být cvičenou opicí? Chceš být vláčen po Evropě a předvádět kejkle jako šašek?’ Ach... Jak jsem mu mohl říci, co pro mne hudba znamená? A tak, zatímco se otec vroucně modlil k Bohu za ochranu obchodu, já tajně odříkával tu nejpyšnější modlitbu, kterou znám: ‚Pane, udělej ze mne velkého komponistu. Nech mne oslavit tvou velebnost mou hudbou. Zařiď, ať oslavují mne. Udělej mne slavným na celém světě, Bože. Udělej mne nesmrtelným. A až zemřu, dej, ať lidé vyslovují mé jméno vždy s láskou, s níž jsem komponoval. Já ti dám na oplátku svoji cudnost. Svoji píli. Svou nejhlubší pokoru. Po celý svůj život.’”

Bob: „To byla názorná ukázka toho, jak to dopadne, když se začnu taky ulejvat.”

Nelson: „Nefunguje ti televize.”
Sara: „Jistě, jsou v ní kytky.”

Phil: „Je čas na připomenutí slov Jaffreye Barlowa, šéfa DCS: Tato očekávaná bota možná donutí celou generaci chodit radši bez bot...” (smích) „Právě se řítíme volným pádem. A ten zvuk, to je hovno, které prolétá větrákem. Globálně.”

(K Akeemovi si přisedla ošklivá dívka.)
Ošklivá dívka: „Doufám, že ti nevadí, že jsem si k tobě přisedla, ale pozoruji tě celý večer a chci se s tebou pomazlit. A s přítelem taky!”

(V místnosti, kde probíhá vyvolávání duchů.)
Oda Mae Brown: „Jak se jmenuje?”
Žena: „Orlando.”
Oda Mae Brown: „Orlando. Je tady nějaký Orlando?”
Sam Wheat: „Jsem tu.”
Oda Mae Brown: „Je tady. Same!”
Orlando: „Já jsem Orlando. Fronta je tamhle.”

(Ládík stojí v rybářských holinách ve vodě. Loví ryby a po přejetí dvou lodí stoupne hladina, jemu se naplní holínky vodou, nemůže plavat a začne se topit. Fanouš ho zachrání a on mu dojatě děkuje.)
Fanouš: „Dobro došli.”