Letopisy Narnie: Princ Kaspian

(Kaspian vysvobozuje z cely svého profesora.)
Kaspian: „Ještě pět minut?”
Profesor: „Co tady proboha děláte? Nepomáhal jsem vám prchnout proto, abyste se vrátil. Musíte zmizet dřív, než Miraz zjistí, že jste tu.”
Kaspian: „Až to zjistí, bude pozdě. Dostane vaši celu.”
Progesor: „Nepodceňujte Miraze, jako to udělal váš otec.”
Kaspian: „O čem to mluvíte?”
Profesor: „Je mi líto.”
(Kaspian běží za Mirazem, aby zjistil, co bylo s jeho otcem, protože doteď nic nevěděl. Kaspian pokládá meč na Mirazův krk, když zrovna spí.)
Miraz: „Díky bohu. Jsi naživu.” (Směje se.)
Kaspian: „Vstávej!”
Mirazova manželka: „Kaspiane?”
Kaspian: „Lež, nehýbej se.”
Mirazova manželka: „Co tady děláš?”
Miraz: „Myslím, že je to zřejmé, drahá. V některých rodinách se tohle považuje za nevhodné chování.”
Kaspian: „To nevykládej mně, ale sobě.”
Miraz: „Jenže ty nejsi, jako jsem já, hochu. Škoda, poprvě se chováš jako chlap a k ničemu to není.”
(Mirazova manželka namíří na Kaspiana kuši.)
Mirazova manželka: „Skloň ten meč, Kaspiane. Nechci ti ublížit.”
(Do pokoje přibíhá Zuzana s Petrem.)
Zuzana: „To bychom vám ani neradili.”
Miraz: „Tohle bývala soukromá ložnice!”

(Narniané s Kaspianem a Pevensiovými se rozhodují, jak porazí Miraze.)
Petr: „Musíme se rozhodnout. Mirazova armáda a válečné stroje táhnou sem. To znamená, že nezbyl nikdo, kdo by bránil hrad.”
Ripčíp: „Co tedy navrhujete, výsosti?”
(Petr a Kaspian promluví zároveň a každý navrhuje něco jiného.)
Kaspian: „Připravíme se na bitvu tady.”
Petr: „Obsadíme jeho hrad.”
(Kaspian pokývne hlavou na znamení, ať mluví Petr.)
Petr: „Naše jediná naděje je udeřit dříve, než to udělají oni.”
Kaspian: „To je šílené. Ten hrad nikdo nikdy nedobyl.”
Petr: „Všechno je jednou poprvé.”
Trumpkin: „Útok na hrad čekat nebudou.”
Kaspian: „Ale tady máme výhodnou pozici.”
Zuzana: „Když se připravíme, dokážeme je udržet, jak dlouho budeme chtít.”
Čuchomech: „Já se cítím bezpečněji pod zemí.”
Petr: „Hele, vážím si toho, cos vybudoval. Ale tohle není pevnost. Je to hrob.”
Edmund: „Jo, s trochou fištrónu nás tu Telmaríni nechají vyhladovět.”
Veverka: „Můžeme sbírat oříšky!”
Ripčíp: „Jo! A házet je na Telmaríny. Sklapni! Já stojím na vaší straně, sire.”
Petr: „Když otevřu bránu, zvládnete stráže?”
Kentaur: „I kdybychom měli zemřít.”
Lucie: „Tak toho se právě bojím.”
Petr: „Cože?”
Lucie: „No, chováte se, jako bychom měli umřít tady nebo tam.”
Petr: „Tak to asi špatně posloucháš.”
Lucie: „Ne, ty špatně posloucháš. Zapomněl jsi, kdo porazil Bílou čarodějnici?”
Petr: „Čekali jsme na Aslana už dost dlouhou dobu.”

(Poté, co se vrátí všichni z Narnie.)
Edmund Pevensie: „Musíme se do Narnie vrátit! Zapomněl jsem si tam baterku!”

(Lucka a Zuzana se loučí s Kaspianem.)
Kaspian: „Bohatýr mě nikdy nezradil. Jste v dobrých rukou.”
Lucie: „Spíš kopytech.” (Zasměje se.)
Kaspian: „Tohle bych ti měl asi vrátit.” (Chce Zuzaně vrátit roh.)
Zuzana: „Jen si ho ještě nech, kdybys mě chtěl zavolat.”
(Kaspian se zamyšleně zadívá a roh si ponechá, královny odjíždějí.)
Lucie: „Kdybys mě chtěl zavolat?”
Zuzana: „Dej pokoj!”

(Pevensiovi na Cair Paravelu jdou do podzemní pokladnice.)
Petr: „To je k nevíře! Všechno tady zůstalo!”
(Pevensiovi se rozběhnou ke svým pokladnicím.)
Lucie: „Byli jsme vysocí.”
Zuzana: „Taky jsme byli starší.”
Edmund: „A teď, o několik století později, jsme zase mladší.”
(Lucie mluví na Zuzanu.)
Lucie: „Co hledáš?”
Zuzana: „Svůj roh. Asi zůstal viset na sedle, když jsme se vrátili.”
(Petr otevře svou pokladnici a vytáhne meč.)
Petr: „Když Aslan zuby cení, rampouch se ve květ mění.”
Lucie: „A svou hřívou zas, jarní přivolá čas. Naši přátelé, pan Tumnus a Bobrovi, už nežijí.”
Petr: „Je načase zjistit, co se tady děje.”
(Ostatní přitakají.)

(Lucka se schází s Aslanem.)
Lucka: „Aslane! Já věděla, že tu jsi, celou dobu jsem to věděla, ale ostatní mi nevěřili.”
Aslan: „Tak proto jsi za mnou nepřišla?”
Lucka: „Promiň. Bála jsem se jít sama. Ale proč ses nám neukázal? Proč jsi nepřiběhl a nezachránil nás jako posledně?”
Aslan: „Nic se nemůže opakovat stejně, má drahá.”
Lucka: „Kdybych přišla dřív, zachránila bych všechny, kdo umřeli?”
Aslan: „Nikdy se nedozvíme, co by se mohlo stát, ale co se stane, to je něco úplně jiného.”
Lucka: „Takže nám pomůžeš?”
Aslan: „Ovšem, tak jako ty.”
Lucka: „Moc statečná nejsem.”
Aslan: „Kdybys byla statečnější, byla by z tebe lvice. Tak, myslím, že naši přátelé spali již dost dlouho.”
(Zařve.)

(Zuzana se loučí s Kaspianem.)
Zuzana: „Bylo hezké tu být.”
Kaspian: „Kéž bychom na sebe měli víc času.”
Zuzana: „Stejně by nám to neklapalo.”
Kaspian: „Proč ne?”
Zuzana: „Jsem o celých třináct set let starší než ty.”
(Kaspian se pousměje, Zuzana odchází, ale vrátí se a políbí ho.)
Lucka: „Snad tohle pochopím, až budu starší.”
Edmund: „Já jsem starší a stejně to nechápu.”

(Ripčíp po zlikvidování všech Telmarínů v lese shodí Kaspiana na zem.)
Ripčíp: „Vybírej poslední slova moudře, Telmaríne. Uf.”
Kaspian: „Ty jsi myšák.”
Ripčíp: „Doufal jsem, že budeš trochu nápaditější. Chop se meče!”
Kaspian: „Ne, díky.”
Ripčíp: „Zvedni ho! S neozbrojenými nebojuji.”
Kaspian: „Právě proto bych mohl žít o trochu déle, než kdybych s tebou měřil síly, šlechetný myšáku.”
Ripčíp: „Řekl jsem, že nebojuji. Ne, že tě nechám žít!”
Čuchomech: „Ripčípe, nezabíjej ho!”
Ripčíp: „Čuchomech? Doufám, že pro to máš patřičný důvod, rušit mě při práci!”
Nikabrik: „Ne, nemá. Pokračuj.”
Čuchomech: „To byl on, kdo zatroubil na roh!”
Ripčíp: „Cože?”
Kentaur: „Tak ať jej předloží. Jeho troubení nás přivolalo sem.”

(V ložnici stojí Kaspian a míří mečem na Miraze. Vzápětí do ložnice vtrhne i Petr se Zuzkou.)
Miraz: „Tohle kdysi bývala soukromá ložnice!”

(Pevensiovi nepoznávají Cair Paravel.)
Lucka: „Kdopak tu asi žil?”
(Zuzana šlápne na figurku z šachů.)
Zuzana: „Myslím, že my.”
Edmund: „Hele, to je moje figurka z šachů.”
Petr: „Z jakých šachů?”
Edmund: „No, kde jsem asi měl zlatý šachy? V Londýně to nebylo.”
(Lucie poznává Cair Parvel.)
Lucka: „Propána. Ty to nevidíš?”
Petr: „Co?”
Lucka: „Byly tu zdi a vysoké sloupy a skleněná střecha.”
(Petr si uvědomí, kde jsou.)
Petr: „Cair Paravel...”

(Pevensiovi zachrání Trumpkina ze spárů Telmarínů.)
Trumpkin: „Pusť ho? Nic lepšího tě nenapadlo?”
Zuzana: „Prosté děkuji by mi stačilo.”
Trumpkin: „Utopili by mě dobře i bez vaší pomoci.”
Petr: „Možná jsme jim neměli bránit.”
Lucie: „Proč vás vůbec chtěli zabít?”
Trumpkin: „Byli to Telmaríni. To dělají furt.”
Edmund: „Telmaríni? Tady v Narnii?”
Trumpkin: „Kde jste byli posledních pár set let?”
Lucie: „To než bychom vám vysvětlili.”
(Edmund předá Petrovi jeho meč, Trumpkin poznává pradávné vládce podle jejich zbraní.)
Trumpkin: „To si snad ze mě děláte šoufky? To jste vy? Pradávní králové a královny?”
Petr: „Král králů Petr. Vznešený.”
Zuzana: „Trocha skromnosti by ti neuškodila.”
Trumpkin: „Moje řeč.”
(Petr vytáhne meč.)
Petr: „Abyste se nedivil.”
Trumpkin: „Á, nerad bych ti ublížil, hochu.”
Petr: „Mně ne. Jemu.”
(Podívá se na Edmunda, Trumpkin to nečeká, potom se začnou mečovat.)
Lucie: „Edmunde!”
Trumpkin: „Ó, nebolí to?”
(Souboj vyhraje Edmund, dostane Trumpkina k sedu.)
Trumpkin: „Písek a poleno. Možná ten roh vážně pomohl.”
Zuzana: „Jaký roh?”

(Lucka slyší vrčení a myslí, že je to Aslan.)
Lucka: „Aslane?”
(Petr přiběhne, zacpe jí pusu a poté začne bojovat s Kaspianem, sbíhají se kolem Narniané.)
Lucka: „Ne, přestaňte.”
(Petr se podívá na Kaspiana.)
Petr: „Princ Kaspian?”
Kaspian: „Ano. A ty jsi kdo?”
(Přiběhne Edmund se Zuzkou.)
Zuzana: „Petře!”
Kaspian: „Král Králů Petr?”
Petr: „Volal jsi o pomoc.”
Kaspian: „To ano. Ale nemáte být starší?”
Petr: „No jestli chceš, vrátíme se za pár let.”
Kaspian: „Ne, omluvte mne. Jen jsme čekali někoho jiného.”
(Usměje se na Zuzanu.)
Edmund: „To my taky.”
(Podívá se na minotaury, se kterými před rokem válčili.)
Jezevec: „Společný nepřítel sjednotí i staré nepřátele.”
Ripčíp: „S úzkostí jsme očekávali váš návrat, můj Pane. Naše srdce i meče jsou vám k službám.”
Lucka: „Ten myšák je ale sladkej.”
Ripčíp: „Kdo to řekl?”
Lucka: „Pardon.”
Ripčíp: „O, Výsosti, při vší úctě k vám, myslím, že kurážný, rytířský či šlechetný je pro rytíře Narnie vhodnější.”
Petr: „No, hlavně že to umíš s mečem.”
Ripčíp: „To umím. A svůj um jsem si už dovolil použít k zajištění zbraní pro vaši armádu.”
Petr: „Skvělé, budeme potřebovat každý meč, co najdem.”
Kaspian: „V tom případě budeš chtít ten svůj zpátky.”
(Petr zasune meč do pochvy.)

Peter Pevensie: „Copak vás neštve, že se k nám chovají jako k dětem?”
Edmund Pevensie: „Vždyť jsme děti.”

Zuzana Pevensieová: „Stejně by nám to neklapalo.”
Princ Kaspian: „Proč ne?”
Zuzana Pevensieová: „Jsem o celých tisíc tři sta let starší.”

(Noční nálet. Rýpčip se svou bandou myšáků čeká na posilu, kterou je trpaslík Trumpkin.)
Rýpčip: „Čekali jsme někoho většího.”
Trumpkin: „No, od tebe to sedí.”