Sabrina - mladá čarodějnice

(Zelda přichází do domu.)
Zelda: „Náš soused, pan Tobias, je neprotivnější člověk na planetě. Už zase nám rozsypal smetí.)
(Zelda pokládá na stůl zmačkanou popelnici.)
Salem: „To byla moje oblíbená popelnice. Takový vzpomínky nemůže nic nahradit.”
(Zelda kouzlem spravuje popelnici.)
Salem: „To není ta popelnice, co jsem myslel.”

Paní Popowská: „Tímto končí zevrubná prohlídka našeho klubu. Já jsem paní Popowská. Kdyby byly nějaké problémy, moje kancelář je vám vždy otevřená. Je mezi zdí a fritézou.”
Sabrina: „Paní Popowská, mám špatnou jmenovku. Jmenuji se Sabrina, ne Salinas.”
Paní Popowská: „To přežiješ.”
Valerie: „A já jsem Valerie, ne Fred.”

Sabrina: „Jak ti to šlo o víkendu v klubu?”
Valerie: „Hrozně. Tradičně jsem připálila pár pizz... Když hasiči odjeli a Popowská se probrala, dala mi vyhazov.”

Hilda: „Argh... To je ale hloupá křížovka.”
Zelda: „Že to nepopadne tak katastrofálně jako onehdá piškvorky?”
Hilda: „I přes zkušenosti s muži si nemůžu vzpomenout na samce krůty.”
(Přichází Sabrina.)
Sabrina: (unaveně) „Kafe!”
Hilda: „Ne, má to šest písmen!”

(Morgan, Roxy a Sabrina jsou zaskočené, že na lodi jsou samí důchodci.)
Roxy: „Myslím, že jsi našla něco starého a ty vlasy jsou určitě trochu modré.”
Morgan: „A všichni žijí na půjčený čas, takže...”
Sabrina: „Pššt! Uslyší tě!” (o vteřinu později) „Možná.”

Zelda: „Hildo, věděla jsi, že jsme v novinách?”
Hilda: „Vážně? Kde?”
Zelda: „Na stránce s nekrology. Tys mi neřekla, že jsi zemřela.”
Hilda: „Buď je posmrtný život úplně stejný jako předsmrtný... Nebo mi tu někdo něco vysvětlí.”
(Obrací se na Salema.)
Hilda: „Saleme?”
Salem: „No, každý přece ví, že hodnota děl vzroste, když umělec zemře. Tak jsem tomu trochu pomohl.”
Zelda: „O mně tu píší jako o dlouholeté společnici.”
Hilda: „To si budou všichni myslet, že jsem mrtvá!”
Salem: „A co ti vadí? Stejně vycházíš z domu jen málokdy.”

Sabrina: „Jsem ráda, že máme naši situaci pod kontrolou. Možná že bychom příští středu nemuseli nikam chodit.”
Peter: „Perfektní. Nevyzvednu tě v sedm.”

Muž: „Nikdy nevíte, jakou chátru při cestování vlakem můžete potkat.”
Salem: „Sklapni, dědo.”
Zelda: „Saleme, nebuď hrubý.”
Salem: „Kdo je tu hrubý? On je doopravdy můj děda. Dík za přání k svátku.”
Muž: „Není za co. Co máma?”

Sabrina: „Můžu si půjčit tvůj modrý svetr?”
Zelda: „Ne, moje milá, protože se o oblečení nemusíš starat. Víš, co se stalo, když jsem ti půjčila blůzu?”
Sabrina: „Hedvábí je tak hořlavé...”

Sabrina: „Uf... Ze mě leje.”
Salem: „Tak... Z tebe leje? Ale já smrdím jako špatná trvalá!”

Salem: „Kvůli tobě mě nevyberou. Zaprvé ten text jsi drmolila moc rychle a zadruhé ses oblíkla jak hejkal.”

(Zelda a Hilda řežou v obýváku vánoční stromek.)
Zelda: „Tak naposled. Když tlačím, ty tahej, jasné?”
Hilda: „Můžeš mi to říct normálně?”
Salem: „Ještě chvíli ho zkracujte a můžete si ho dát do auta jako osvěžovač vzduchu.”

Larry: „Polib můj prsten.”
Sabrina: „Ale já ho neznám.”

Zelda: „Možná bych měla zajet do své země a vysvětlit své rozhodnutí ostatním obyvatelům.”
Olga: „Ty myslíš Izadora?”
Zelda: „To je hlavní město?”
Olga: „Ne, Izador je muž. Tedy vlastně zbytek populace.”
Zampano: „Ty ho miluješ, že jo?”
Zelda: „V mé říši žijí jenom tři lidé?”
Olga: „Ano, a přesto se nedá nikde zaparkovat.”

Žena: „Tak jakpak se máš, Salemku? Babička May ti přinesla hrozně dobroučké kočičí pamlsky.”
Salem: „Ó, děkuju, drahá. Fajn.”
Žena: „Ty mluvíš, Saleme?”
Salem: „Éé... Ne. To jsou první příznaky demence.”