Titanic (1997)

Rose DeWitt Bukaterová: (Stojí za zábradlím lodi.) „Nedělejte to. Zůstaňte stát. Nepřibližujte se.”
Jack Dawson: „Nechte toho. Dejte mi ruku, já vám pomůžu zpátky.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Zůstaňte, kde jste. Jinak... skočím.”
Jack Dawson: „Ne, to neuděláte.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Proč bych neměla? Neopovažujte se mi poroučet, co mám dělat a co ne.”
Jack Dawson: „Přece byste už skočila.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Vyrušujete mě. Jděte pryč.”
Jack Dawson: „Nemohu. Zapletl jsem se do toho. Skočíte a já budu muset skočit za vámi.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Nebuďte absurdní. Zabijete se.”
Jack Dawson: „Jsem dobrý plavec.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Jen ten pád by vás zabil.”
Jack Dawson: „Bolelo by to. Neříkám, že ne. Spíš by mi vadila ta studená voda.” (Pomalu si sundává boty.)
Rose DeWitt Bukaterová: „Jak studená?” (Pohlédne vystrašeně na oceán.)
Jack Dawson: „Ledová. Možná trochu horší. Byla jste někdy ve Wisconsinu?”
Rose DeWitt Bukaterová: „Cože?”
Jack Dawson: „Tam bývají největší mrazy. Vyrůstal jsem tam, nedaleko Chippewa Falls. Když jsem byl malý, chodil jsem v zimě s tatínkem na ryby na jezeře Wissota. Lov ryb v zimě znamená...”
Rose DeWitt Bukaterová: „Vím, co to znamená.”
Jack Dawson: „Promiňte. Připadalo mi, že nechodíte moc ven. Ať je tomu jakkoli, propadl jsem tím tenkým ledem. A musím vám říct, takhle studená voda, jako tehdy tam, do vás vrazí jako tisíc nožů. Nejste schopná dýchat ani myslet, alespoň na nic, kromě bolesti. Proto se netěším na to, skočit tam za vámi. Ale jak jsem řekl, nemám na vybranou. Vysvoboďte mě z této situace. Doufám, že přelezete přes zábradlí...”
Rose DeWitt Bukaterová: „Jste blázen.”
Jack Dawson: „To říká každý, ale při vší úctě, slečno, já nejsem ten, který tady visí z lodi. Pojďte zpátky. Dejte mi ruku. Vy nechcete skočit. Jsem Jack Dawson.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Rose DeWitt Bukaterová.” (Podá Jackovi ruku a on jí pomáhá zpět na palubu lodi.)
Jack Dawson: „To mi budete muset napsat. Pojďte. Mám vás! Pojďte! Držte se!”
Rose DeWitt Bukaterová: (Rose náhle uklouzne a visí z lodi.) „Pomoc! Prosím! Pomozte mi! Prosím! Prosím, pomozte!”
Jack Dawson: „Poslyšte! Poslyšte! Mám vás a nepustím vás. Vytáhněte se nahoru. Do toho! Pojďte. Ano, takhle. Zvládnete to! Mám vás.”

Ruth Dewitt Bukaterová: „A budou čluny také rozděleny podle tříd? Doufám jen, že nebudou moc plné.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Ó, matko. Sklapni. Copak to nechápeš? Člunů je málo, stačí sotva pro polovinu. Polovina lidí na lodi zemře.”
Caledon Hockley: „Ale ne ta lepší.”

(Kapele už dosahuje voda k nohám.)
Vrchní kapelník: „Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát.”

Rose DeWitt Bukater: „Pane Andrewsi, promiňte, vypočítala jsem to jen z hlavy, ale s tím počtem záchranných člunů a jejich kapacitou... Promiňte, ale zdá se mi, že by se tam všichni cestující nevešli.”
Thomas Andrews: „Vlastně jen polovina.”

Rose DeWitt Bukaterová: „Proč nemohu být jako ty, Jacku? Prostě jít za nosem, kdykoli se mi zachce. Slib mi, že se někdy na ten přístav podíváme. I když jenom jako.”
Jack Dawson: „Ne, uděláme to. Budem pít levné pivo, jezdit horskou dráhou. Pak budem jezdit po pláži na koni v příboji. Ale jako opravdový kovboj, bez sedla.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Myslíš jako obkročmo?”
Jack Dawson: „Jasně.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Ukážeš mi jak?”
Jack Dawson: „Jistě. Když chceš.”
Rose DeWitt Bukaterová: „Nauč mě jezdit jako chlap.”
Javk Dawson: „A žvýkat tabák jako chlap.”
Rose DeWitt Bukaterová: „A plivat jako chlap!”
Jack Dawson: „Nenaučili tě to v dívčí škole?”
Rose DeWitt Bukaterová: „Ne!”
Jack Dawson: „Já ti to teda předvedu. Ukážu ti jak. Pojď!”

Jack: „My vši nemáme, jsme Američani!”

Bruce Ismay: „Je to největší pohyblivý předmět, jaký kdy člověk vyrobil.”

Rose Calvert: „Ženské srdce je hluboký oceán plný tajemství.”

Thomas Andrews: „Klidně spěte, milá Rose. Postavil jsem vám dobrou a pevnou loď. Záchranný člun nepotřebuje.”

Rose Calvert: „Tisíc pět set lidí zmizelo v oceánu, když se pod námi Titanic potopil. Poblíž plavalo asi dvacet člunů a jen jeden se vrátil. Jeden! Z vody zachránili dalších šest lidí, včetně mě. Šest z patnácti set! Potom těm lidem na člunech, bylo jich sedm set, nezbylo nic než čekat. Jestli zemřou, budou žít. Čekat na rozhřešení, které nedostanou.”

Stará Rose DeWitt Bukaterová: „Je to už 84 let... Pořád ještě cítím ten čerstvý nátěr. Porcelán byl zcela nový. V postelích ještě nikdo nespal. Titaniku se říkalo „loď snů”. A tak tomu i bylo. Opravdu.”

Rose DeWitt Bukaterová: „Pro všechny ostatní to byla loď snů, pro mě to byla otrokářská loď, která mě v řetězech vezla zpátky do Ameriky. Navenek jsem byla dobře vychované děvče. Uvnitř jsem křičela.”

Fabrizio: (Rozhlíží se na přídi Titanicu.) „Už vidím Sochu Svobody! No jasně, je ještě malá.”

Rose DeWitt Bukaterová: „Viděla jsem celý svůj život před sebou, nekonečná řada oslav a plesů, jachty a pólo. Pořád stejní omezení lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel. Nikoho, kdo by mě měl rád. Nebo si mě vůbec všiml.”

Ruth Dewitt Bukaterová: „Vyprávějte nám o ubytování na mezipalubě, pane Dawsone. Prý je dobré.”
Jack Dawson: „Nejlepší, co jsem kdy viděl. Skoro žádné krysy, madam.”