Zralé víno

(Růžena Šmejkalová vleče domů opilého Čestmíra Semeráda.)
Ovečka: „Tak co, je jak dělo? Je!”
Cyril Maruštík: „Čestmíre, cos mi to udělal?”
Čestmír Semerád: „Maruštíku, ty ani netušíš, jak jsem navátej. Ovčáci, čtveřice...”
Děda Stoklasa: „Napřed mě zblbne a pak se tady producíruje vožralej jak cenzura. Fuj!”

(Čestmír Semerád shání na staveništi tři neexistující dělníky.)
Čestmír Semerád: „Kavánek, Šavrda, Zlobil - ke mně!”
Chovanec: „Co blázníte, plukovníku, ti už u nás dávno nedělají.”
Čestmír Semerád: „Ale výplatu berou. Tady, prosím, račte se podívat. A teď uvidíte ten cirkus. Oni tady totiž nepracovali nikdy! Oni tady přihrávali někomu peníze do kapsy!”
Chovanec: „Poslouchejte, soudruhu...”
Čestmír Semerád: „Neříkejte mi soudruhu! A nesahejte na mě! Neklaďte odpor! Ona vás prokuratura...”
Chovanec: „Co na mě křičíte? Promluvte si o tom v klidu s vaší nastávající.”
Čestmír Semerád: (užasle) „S Růžou?”

(Plukovník ve výslužbě Čestmír Semerád nastupuje jako záskok za mzdovou účetní Zavřelovou do kanceláře, ve které se pár dní předtím pohádal s kouřícím nevojákem Kokoškou.)
Kyselý: „Výplaty se stihnou, tady pan Semerád to vezme za Blanku.”
Účetní Kokoška: „No ne, už jsem se vás nemohl dočkat.”
Kyselý: „No, vidím, že si budete rozumět. Tak já jdu.”
Účetní Kokoška: „A teď si pamatujte, že tady jste obyčejný bažant. Vy bažant, a já plukovník. Budete potit krev!”

(Vedení JZD se hádá ohledně dalšího rozvoje družstva.)
Michal Janák: „Pochop jednu věc. My za miliardu devizovejch korun dovážíme krmení, a náš dobytek ho sežere za jeden jedinej měsíc. Takže krávy nám žerou devizy, a ty se mě ptáš, co mi na tom nevoní? Tak tohle mně teda nevoní!”
Inženýr Urban: „Takže mi zase budeš házet klacky pod nohy?”
Michal Janák: „Urbane, nedělej, že mi nerozumíš. Co se od nás, od zemědělců, čeká? Že budeme zpracovávat dřevo, vyrábět nábytek nebo konkurovat automobilový dopravě? Vždyť od toho tu jsou snad podniky a továrny! Ale za nás mlíko, chleba, máslo, víno nikdo neudělá. A dokud se budou tyhle věci z ciziny dovážet, tak mě neuspokojí ani pět tisíc hektarů kukuřice!”

(Kulturní akce před otevřením nové sušárny.)
Zavřelová: „Když se takhle stojí, je docela chladno.”
Zezulák: „Šmejkalová, co kdyby ses nám tady oblékla?”
Čestmír Semerád: „Co jste to řekl, mladíku? Opakujte to!”
Zezulák: „Co kdyby se nám tady oblékla, jsem řek. Je docela chladno, že jo, paní Zavřelová?”
Čestmír Semerád: „Člověk vám musí závidět tu vaši nesmrtelnou hlavu.”
Kuna: „Proč nesmrtelnou?”
Čestmír Semerád: „Protože kde nic není, ani smrt nebere.”

(V kuchyni Růženy Šmejkalové si Čestmír Semerád zoufá.)
Čestmír Semerád: „Jsem podvodník, podvodník, podvodník! Kolega Dreyfus je proti mně úplný jehně! Ovšem čest důstojníka mi velí, abych si vpálil kulku do hlavy. Jenže kde teď seženu pistoli...”
Ovečka: (Přitáhne několik starých láhví vína.) „Tohle je ta správná pistole, to má Růža ještě po starejch. Kvůli tomu jsem si ji chtěl vzít, jenže ona mi na to přišla.”
Čestmír Semerád: „Chudák Růža. Budou nás vláčet po soudech, to bude transkontinentální vostuda!”
Ovečka: „Kdybyste byl chytrej, tak tomu uniknete.” (Ukáže na láhve.) „Tělo zůstává, duch prchne.”
Čestmír Semerád: „Jak to, prchne?”
Ovečka: „To je přeci starej trik. Vy pijete, a vaše já se stěhuje jako čáp do teplejch krajin lhostejnosti. Tady burácejí hromy, a vy vo tom nemáte ani šajna.”
Čestmír Semerád: „A je to vyzkoušený?”
Ovečka: „No jasně. Já to dělám celej život. Tak to zkuste, každým douškem se budete vzdalovat...”
Čestmír Semerád: „... do nepolapitelna.”

Účetní Kokoška: „Jsem u Pivoňky, kdyby mě někdo hledal.”
Čestmír Semerád: „Prosím vás, kdo by vás hledal? Nebuďte perverzní a radši cestou udělejte pár klencáků. Máte barvu jako kefír.”

(Čestmír Semerád se v kuchyni probírá z opice.)
Čestmír Semerád: „Růženko, ty už jsi vzhůru? Vždyť teprve svítá.”
Růžena Šmejkalová: „Bude půl osmý.”
Čestmír Semerád: „Aha, já zapomněl, že v prosinci svítá tak pozdě.”
Růžena Šmejkalová: „Není prosinec, je září.”
Čestmír Semerád: „Ale v září přeci svítá ještě velice časně! Co se děje?”
Růžena Šmejkalová: „Co by se dělo? Jenom to, že není ráno.”
(V televizi se objeví znělka Televizních novin.)
Čestmír Semerád: „Ů, vždyť je večer! Ale jak to, že jsem v pyžamu? Růžo, co se to děje?”
Růžena Šmejkalová: „Co by se dělo, ty můj hlupáčku, ještě jednou se vyspinkáme a přijde náš velký den.”

(Růžena Šmejkalová vyzvídá v účetnictví, jak jsou na tom.)
Růžena Šmejkalová: „Tak co, jak to vypadá?”
Čestmír Semerád: „Začínám si připadat jako čestný člověk. Weber nám dluhuje už jenom pět tisíc.”
Růžena Šmejkalová: „Tak do toho praštíme?”
Čestmír Semerád: „Vyloučeno! Dokud nebude položka ‚má dáti’ rovna s položkou ‚dal’, tak o svatbě nemůže být řeči. Tak zněla přece naše bilaterální dohoda.”

(Právě se provalil průšvih v administrativě mezd.)
Účetní Kokoška: „Tak kdopak tady kontroluje pracovní výkazy?”
Čestmír Semerád: „Na sklerózu je nejlepší česnek, ale než byste nám tady ještě víc smrděl, prozradím vám to. Tuhle agendu tady dělám já.”
Účetní Kokoška: „Takže to nepopíráte. Kriminálka bude mít alespoň s vámi snadnou práci. Jak tak na vás koukám, jistě vám říkají něco jména Kavánek, Šavrda, Zlobil, co? Vy jste tu lumpárnu kryl! No prosím, hlavně že jste měl tužky v zákrytu! Kam jdete?”
Čestmír Semerád: „Zahajuji taktický ústup.”

Růžena Šmejkalová: „Nemáme, než jeden druhého...”
Čestmír Semerád: „To je pravda, to nemáme.”
Růžena Šmejkalová: „Člověk má přece něco pro toho druhého obětovat.”
Čestmír Semerád: „Růženko, já pro tebe obětuji všechno kromě jediného - své poctivosti.”
Růžena Šmejkalová: „No vidíš, a to je právě to, co zrovna teď potřebuju.”
Čestmír Semerád: „Já splním své slovo, já se za tebe ožením, já se naučím péct buchty...”
Růžena Šmejkalová: „Proč?”
Čestmír Semerád: „Abych ti měl co nosit do vězení. Ale tvým spolupachatelem se nestanu nikdy!”

Inženýr Urban: „Potom vám ještě ukážu místo, kde postavím novou polikliniku.”
Doktorka Martincová: „Vy sám?”

(Děda Maruštík plní oznamovací povinnost vůči Semerádovi.)
Cyril Maruštík: „Čestmíre, oni do mě ryjou, a tebe chtějí vožrat.”
Čestmír Semerád: „Pravý chlap se nenechá zviklat.”
Cyril Maruštík: „Á, slyšelas, bábo? Viklej si mě, jak chceš, mě nezvikláš.”

(Novomanželé Semerádovi se z obřadu vrací trabantem domů do Pálavic.)
Růžena Semerádová: „Čestmíre, zastav.”
Čestmír Semerád: „Proč?”
Růžena Semerádová: „Neptej se a zastav, ode dneška jsi pod mým velením.”
Čestmír Semerád: „No dovol?”
Růžena Semerádová: „Chci ti dát pusu.”

Inženýr Urban: „Plukovníku, jak vám včera chutnalo naše víno?”
Čestmír Semerád: „O chuť by nebylo, ale organismus se jaksi vzpěčuje, zůstanu raději u minerálních vod.”
Inženýr Urban: „Poslyšte, plukovníku, ještě jste mi neřekl, co se vám u nás líbí.”
Bába Maruštíková: „No přece Šmejkalová, ne?”
Růžena Šmejkalová: „Ale jděte.”
Inženýr Urban: „Tak raději řekněte, co se vám u nás nelíbí.”
Růžena Šmejkalová: „To ne, to bychom tu byli do večera.”