Památné výroky

Claudeův otec: „Moc se tím netrap. Starosti nech chytrákům.”

Laurel: (k Oliverovi o Sarah) „Promiň, že jsem řekla, že jsi měl místo ní umřít ty. To jsem neměla.”
Oliver: „Pokud bych si s ní mohl vyměnit místo, udělal bych to.”

Sid: „Stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla.”

François Merlin: „Však já s tebou zatočím, ty jeden atlete.”

Audrey II: „Nakrm mě!”

Komisař Juve: „Tahle paštička, to je přece pochutnání. No. No, vidíš.” (Zasměje se.) „Dám ti napít a najíst, až se mi přiznáš. No.”
Fandor: „Osmačtyřicet hodin bez jídla ještě nikoho nezabilo, pane komisaři. Že prý je to i zdravé.”
Komisař Juve: (prosebně) „No tak. No tak, měj rozum a mluv.”
Fandor: „Už celé dva dny mi kladete pořád tytéž otázky. Řekl jsem vám všechno, co vím.” (Komisař Juve zdrceně sedne na židli a pije víno.) „Bílé víno je škodlivé na nervy, pane komisaři.”
Komisař Juve: „Tak už dost! Tak! Tak!” (Rozsvěcuje lampičky na stole.) „Teď tě skřípnu! Tak mluv! Ten tvůj článek, to byla lež, co?”
Fandor: „Vždyť jsem už řekl. Byla to lež.”
Komisař Juve: „Ty říkáš, že je to lež, a každý teď říká, že je to fakt.”
Fandor: „No, to je fakt.”
Komisař Juve: „Tak co je fakt? Že každý říká, že je to fakt?”
Fandor: „Ne, ale fakt je, že je to lež.”
Komisař Juve: „Takže je to fakt, že je to lež?” (Něco drmolí a pokračuje.) „Tak dobře. Řekněme, že nelžeš. Tak pročpak tě dal Fantomas dneska v noci unést, když to byla lež?”
Fandor: „No přece právě proto, že jsem lhal!”
Komisař Juve: „On lže! On lže! On lže! On lže!”
Fandor: „Kdy vlastně tvrdíte, že jsem lhal? Když jsem říkal, že jsem lhal, nebo jsem lhal, když jsem říkal.” (Komisař Juve mu skočí do řeči.)
Komisař Juve: „Už dost. Teď mlč! Teď mlč!”
Fandor: „No, počkej, počkej! Poslouchej mě.”
Komisař Juve: „Já si vyprošuju, abys mně vykal! Totiž já si vyprošuju, abyste mi tykal! Poslyšte, ten člověk je zřejmě vyčerpaný. Není už schopen logicky myslet. Proto budeme ve výslechu pokračovat zítra ráno. Pánové, odveďte ho do jeho cely!”

Zatloukal: „Ty, Josko, poslyš. Jakou starou jsi měl na mysli, když jsi tady Tomášovi říkal, aby o ní nemluvil?”
Joska: „Co, jakou starou? No, tu moji.”
Zatloukal: „Já jsem nevěděl, že jsi ženatej.”
Joska: „Nejsem ženatej, byla se mnou jako družka.”
Zatloukal: „Jak byla?”
Joska: „Hele, já se o ní nechci bavit.”
Babula: „Co jste si udělali?”
Joska: „Já ji nic. Vona blbne.”
Zatloukal: „No, nediv se, když jí říkáš ‚stará’.”
Prášek: „Jakým způsobem blbne?”
Joska: „Normálně, jak ženský blbnou.”
Prášek: „Počkejte. To je silně individuální.”
Joska: „Prostě, nic jí není recht a vede řeči.”
Prášek: „Nespokojenost je matkou pokroku a řeči jsou od toho, aby se vedly.”
Joska: „Jenže kdo to má furt poslouchat. To je pořád: Tohle udělej, tohle nedělej, támhle nechoď, semhle pojď, kdes byl včera.”
Novák: (Skočí mu do řeči.) „Cos tam dělal? S kým jsi tam byl? Co ti říkal? Cos mu řekl ty? Proč jdeš tak pozdě domů? Kde máš prachy? Nešahej na mě, jsou tady děti. To je krásnej život, to je normálka.”

Peter Venkman: „To je znamení!”
Dana Barrett: „Jo, to je jistě znamení, že máme po byznysu!”

(Doktor Venkman vyslýchá knihovnici důchodového věku, která spatřila ducha.)
Peter Venkman: „Položím vám pár běžných otázek. Trpíte vy, nebo někdo z vaší rodiny, schizofrenií?”
Knihovnice: „Můj strýc si myslel, že je svatý.”
Peter Venkman: „To je velmi kladná odpověď. Požíváte drogy nebo alkohol?”
Knihovnice: „Ne.”
Peter Venkman: „Jen se ptám. Nemáte právě menstruaci?”
Roger Delacorte: „Co to s tím má společného?”
Peter Venkman: „Nerušte mě. Já jsem vědec.”

(Max si povídá s koněm Caroline.)
Max: „Tak hele, Kaštane, za chvilku jdeme do práce. Znáš pravidla. Žádný mládeži nepřístupný filmy ani sladkosti a před jedenáctou tu budeš stát a zařezávat.”

Caroline: „Proč schováváš prospekt cukrářské školy?”
Max: „Tvůj ksicht je prospekt cukrářské školy!”
Caroline: „Je skvělé, že máš zájem o cukrářskou školu. Nevím, proč je ti to trapné.”
Max: „Tvůj ksicht je trapnej!”
Caroline: „No tak. Myslím, že bychom to spolu měly probrat.”
Max: „Tvůj ksicht bychom měly probrat!”
(Práskne dveřmi.)

Dan Millman: „Nejsou žádné obyčejné okamžiky.”

Ellis Boyd ‚Red’ Redding: „Myslet na život nebo umírání.”

Sid: „Neviděli jste náhodou desetitunovýho mamuta a devítitunovou vačici?”

Tomáš: „Co pořád děláš? Furt v tom sklepě?”
Ozzák: „Ty jsi mě viděl ve sklepě?”
Tomáš: „Ne, ale správcová říkala, že tam furt jseš.”
Ozzák: „Nejsem, maximálně chodím okolo.”
Tomáš: „Okolo kam?”
Ozzák: „Tak různě!”
Tomáš: „Tak různě okolo sklepa?”
Ozzák: „No...”
Tomáš: „Neschováváš tam nic, že ne?”
Ozzák: „Ne!... Kde jako?”
Tomáš: „Ve sklepě.”
Ozzák: „Tam vůbec nechodím.”
Tomáš: „Mně se zdá, že kecáš.”
Ozzák: „Mně se zdá, že jsi už dlouho neměl narozeniny.”
Tomáš: „No, ono zdání často klame.”
Ozzák: „Moje řeč!”
Tomáš: „Dobře.”