Památné výroky

Laurie Juspeczyk / Silk Spectre II: „Proč jsme to vlastně dělali, Dane? Proč ty kostýmy?”
Daniel Dreiberg / Nite Owl II: „Nikdo jiný to dělat nechtěl.”
Laurie Juspeczyk / Silk Spectre II: „Jo, ale vzpomínáš na ten můj děsně přiléhavý latexový kostým? Bylo to strašný!”
Daniel Dreiberg / Nite Owl II: „Jo, ehm, strašný.”

Bratr Ponce: „Chci popatřit, jak v tu chvíli je na pranýř dán. S okovy na nohou!”
Hrabě Godefroy de Moutmirail: „Ano, bratře inkvizitore! Zavalte mu chřtán!”
Jacques-Henri Jacquard: „Co blbnete? Vám snad hráblo?!”

Brooks: „Po starým kriminálníkovi jako já ani pes neštěkne.”

Han: „Všem děkuji, že zůstali déle, aby se naučili s objednávkovými iPady.”
Earl: „Neměli jsme na výběr. Zamkls nás tady!”

(Jared se vynoří z vody.)
Bryce: „Našel jsi něco?”
Jared: „Jo, letadlo.”
Bryce: „Takový, co lítá?”
Jared: „Jo. Takový, co lítá.”

Raymond Stantz: „Co se stalo? Jsi v pohodě?”
Peter Venkman: „Poslintal mě.”
Raymond Stantz: „Paráda! Přímý fyzický kontakt. Můžeš se hýbat?”
Egon Spengler: (z vysílačky) „Rayi! Ozvi se, prosím.”
Peter Venkman: „Jsem jak plesnivej.”
Raymond Stantz: (do vysílačky) „Spenglere, jsem s Venkmanem. Je obalenej slizem!”
Egon Spengler: (z vysílačky) „Prima, trochu mi ho schovej.”

Porthos: „Ó, no tohle!”

Claudeův otec: „Moc se tím netrap. Starosti nech chytrákům.”

Laurel: (k Oliverovi o Sarah) „Promiň, že jsem řekla, že jsi měl místo ní umřít ty. To jsem neměla.”
Oliver: „Pokud bych si s ní mohl vyměnit místo, udělal bych to.”

Sid: „Stůl, prostřený stůl, pln božského žrádla.”

François Merlin: „Však já s tebou zatočím, ty jeden atlete.”

Audrey II: „Nakrm mě!”

Komisař Juve: „Tahle paštička, to je přece pochutnání. No. No, vidíš.” (Zasměje se.) „Dám ti napít a najíst, až se mi přiznáš. No.”
Fandor: „Osmačtyřicet hodin bez jídla ještě nikoho nezabilo, pane komisaři. Že prý je to i zdravé.”
Komisař Juve: (prosebně) „No tak. No tak, měj rozum a mluv.”
Fandor: „Už celé dva dny mi kladete pořád tytéž otázky. Řekl jsem vám všechno, co vím.” (Komisař Juve zdrceně sedne na židli a pije víno.) „Bílé víno je škodlivé na nervy, pane komisaři.”
Komisař Juve: „Tak už dost! Tak! Tak!” (Rozsvěcuje lampičky na stole.) „Teď tě skřípnu! Tak mluv! Ten tvůj článek, to byla lež, co?”
Fandor: „Vždyť jsem už řekl. Byla to lež.”
Komisař Juve: „Ty říkáš, že je to lež, a každý teď říká, že je to fakt.”
Fandor: „No, to je fakt.”
Komisař Juve: „Tak co je fakt? Že každý říká, že je to fakt?”
Fandor: „Ne, ale fakt je, že je to lež.”
Komisař Juve: „Takže je to fakt, že je to lež?” (Něco drmolí a pokračuje.) „Tak dobře. Řekněme, že nelžeš. Tak pročpak tě dal Fantomas dneska v noci unést, když to byla lež?”
Fandor: „No přece právě proto, že jsem lhal!”
Komisař Juve: „On lže! On lže! On lže! On lže!”
Fandor: „Kdy vlastně tvrdíte, že jsem lhal? Když jsem říkal, že jsem lhal, nebo jsem lhal, když jsem říkal.” (Komisař Juve mu skočí do řeči.)
Komisař Juve: „Už dost. Teď mlč! Teď mlč!”
Fandor: „No, počkej, počkej! Poslouchej mě.”
Komisař Juve: „Já si vyprošuju, abys mně vykal! Totiž já si vyprošuju, abyste mi tykal! Poslyšte, ten člověk je zřejmě vyčerpaný. Není už schopen logicky myslet. Proto budeme ve výslechu pokračovat zítra ráno. Pánové, odveďte ho do jeho cely!”

Zatloukal: „Ty, Josko, poslyš. Jakou starou jsi měl na mysli, když jsi tady Tomášovi říkal, aby o ní nemluvil?”
Joska: „Co, jakou starou? No, tu moji.”
Zatloukal: „Já jsem nevěděl, že jsi ženatej.”
Joska: „Nejsem ženatej, byla se mnou jako družka.”
Zatloukal: „Jak byla?”
Joska: „Hele, já se o ní nechci bavit.”
Babula: „Co jste si udělali?”
Joska: „Já ji nic. Vona blbne.”
Zatloukal: „No, nediv se, když jí říkáš ‚stará’.”
Prášek: „Jakým způsobem blbne?”
Joska: „Normálně, jak ženský blbnou.”
Prášek: „Počkejte. To je silně individuální.”
Joska: „Prostě, nic jí není recht a vede řeči.”
Prášek: „Nespokojenost je matkou pokroku a řeči jsou od toho, aby se vedly.”
Joska: „Jenže kdo to má furt poslouchat. To je pořád: Tohle udělej, tohle nedělej, támhle nechoď, semhle pojď, kdes byl včera.”
Novák: (Skočí mu do řeči.) „Cos tam dělal? S kým jsi tam byl? Co ti říkal? Cos mu řekl ty? Proč jdeš tak pozdě domů? Kde máš prachy? Nešahej na mě, jsou tady děti. To je krásnej život, to je normálka.”

Peter Venkman: „To je znamení!”
Dana Barrett: „Jo, to je jistě znamení, že máme po byznysu!”