Památné výroky

B. O. B.: „To želé mi dalo falešný telefonní číslo...”

Haiťan: „Jste v mým domě!”
Detektiv Mike Lowrey: „Ty jsi zas v mojí zemi!”

Lucie a pan Tumnus: „Á!”
Lucie: „Vy se mě bojíte?”
Pan Tumnus: „Já... Ne... Tedy... Á... Jen jsem vás nechtěl polekat.”
Lucie: „Nezlobte se, že se tak ptám, ale co jste zač?”
Pan Tumnus: „No víte, já jsem faun. Ale co jste vy? Nějaký trpaslík bez vousů?”
Lucie: „Nejsem trpaslík.”
Pan Tumnus: „Nejste?”
Lucie: „Jsem holka! A navíc, jsem nejvyšší z celé naší třídy.”
Pan Tumnus: „Vy chcete říct, že jste dcera Evina?”
Lucie: „Moje máma se jmenuje Helena.”
Pan Tumnus: „Ano, chci říct, že jste... Člověk!”
Lucie: „Ano, to jsem.”
Pan Tumnus: „Kde se tu berete?”
Lucie: „No, našla jsem prázdný pokoj a v něm byla skříň...”
Pan Tumnus: „Prázdný pokoj? To je v Narnii?”
Lucie: „V Narnii? Co je to?”
Pan Tumnus: „Jak to myslíte? Jste přece v ní. Všechno od té lucerny až po hrad Cair Paravel na pobřeží Východního oceánu... Každý klacek, kámen... Každý rampouch je Narnie.”
Lucie: „To je pěkně velká almara.”
Pan Tumnus: „Almara? Já... dovolte mi představit se. Jmenuji se Tumnus.”
Lucie: „Ráda vás poznávám, pane Tumnusi. Já jsem Lucinka Pevensiová. Podejte mi ruku.”
Pan Tumnus: „Hm... Proč?”
Lucie: „Já... Já vlastně nevím. Lidé to dělávají, když se seznamují.”
Pan Tumnus: „Velmi zvláštní. Tak tedy, Lucinko Pevensiová ze slavného města Almara, ze vzdálené země Prázdný pokoj, nedala byste si se mnou šálek horkého čaje?”
Lucie: „Děkuju mockrát, ale asi bych se už měla vrátit.”
Pan Tumnus: „Je to odsud jenom kousek. Čeká tam na vás plápolavý oheň a čaj a topinky a možná, že otevřeme i sardinky.”
Lucie: „No já nevím.”
Pan Tumnus: „Prosím. Každý den nepotkám nové přátele.”
Lucie: „No, možná bych mohla na chviličku zajít, když máte ty sardinky.”
Pan Tumnus: „Mám jich tam celý sud!”

Vypravěč: „V zimě roku 1969, byla vyslána elitní jednotka americké armády na přísně tajnou misi v jihovýchodním Vietnamu. Cílem bylo osvobození seržanta ‚Klikaře’ Taybacka z vysoce střeženého zajateckého tábora severovietnamské armády. Mise byla považována za téměř sebevraždu. Z deseti vyslaných mužů se vrátili čtyři. Z těch čtyř napsali tři knihu o tom, co se stalo. Z těch tří byly dvě vydány. Z těch dvou dostala pouze jedna z nich nabídku ke zfilmování.”

Zuzana: „Jenom to odhoď.”

Eda: „Chápete, že ona mě vlastně podvádí. Že jsem něco jako virtuální paroháč.”

(Při setkání s Chakou.)
Holly Cantrellová: „Marshall... habu. Habu.”
Dr. Rick Marshall: „Holly, co jste mu to řekla?”
Holly Cantrellová: „Myslím, že jsem mu řekla, že jste veliký náčelník a že jste mocný. A myslím, že vám přísahá životní oddanost.”
Dr. Rick Marshall: „To snad nebude nutné, kamaráde... Ale budu respektovat vaše zvyky. Takže mi můžeš sloužit... Na oplátku budu spravedlivý, ale velice přísný pán.”

(Tim se ptá svých dětí, kdo rozbil jeho imbusový klíč.)
Brad: „Proč vždycky viníš nás?”
Tim: „Protože jste vždycky vinni.”
Randy: „Někteří říkají, že jsme hodní.”
Tim: „Vážně? Kteří?”
Randy: „Billyho matka nás má za dokonalé džentlmeny.”
Tim: „Billyho matka tvrdila, že viděla Elvise u benzínky.”

Tia Dalma: (na Jacka) „Ukaž mi ruku.”
(Jack jí nastaví pravou ruku. Pak odevzdaně levou. Tia odmotá z ruky obvaz.)
Joshamee Gibbs: „Černá skrvna!”
(Opráší se, otočí o 180 stupňů a třikrát odplivne.)
Ragetti a Pintel: „Černá skvrna!”
(Zopakují Gibbsovy pohyby.)
Kapitán Jack Sparrow: „No, já vidím furt dobře, abyste věděli.”

Maugrim: „No tak. Tohle už tady bylo.”

Al: (o kolegyni Lise) „Já ji beru skoro jako chlapa, Time.”
Tim: „Proto jsi sám.”

Q: (na Jamese Bonda) „Pokuste se nebýt tak frivolní jako obvykle.”

Omar: „Nezvládnou si ani zamíchat čaj, aniž by nerozbili okno.”

Meryl: „A už jednou jsem z koně spadla. Shodil mě. Bylo to sice jen na kolotoči, ale stejně...”

(Edmund sedí na trůně.)
Jadis: „Líbí?”
Edmund: „Ano prosím, vaše výsosti.”
Jadis: „To bych prosila! Pověz, Edmunde, jsou tvé sestry hluché?”
Edmund: „Ne.”
Jadis: „A tvůj bratr je snad duševně chorý?”
Edmund: „To přímo ne, ale maminka říká...”
Jadis: „Tak proč se opovažuješ příjít sám?”
Edmund: „Já, já se snažil.”
Jadis: „Edmunde, žádala jsem od tebe tak málo.”
Edmund: „Jenže oni mě neposlouchali.”
Jadis: „A ani to jsi nedokázal.”
Edmund: „Nechal jsem je v půli cesty. Jsou v domečku na hrázi u pana bobra.”
Jadis: „Vida, možná nejsi tak úplně neschopný, že ano?”