Památné výroky

(Diváci sledující průběh závodu na stadionu.)
Divák 1: „Ty vago, mrkněte, to je Hudson Hornet!”
Divák 2: „Z tohodle dostanu infarkt řídící jednotky, je to von!”

Madeleine: „Snažím se seznámit s lepšími věcmi, které nám nabízí život.”
Frasier: „A co byste chtěla vědět o mně?”

(Theodore se snaží vyskočit na košík s muffiny.)
Theodore: „Kluci, počkejte na mě. Počkejte, víte přece, že mám faldíky.”

(Dr. Brown se rozhodne s rodinou náhle přestěhovat.)
Dr. Brown: „Přestěhujeme se tam úplně bezdůvodně.”
Ephram: „To není skvělé, ale šílené. Jako Harrison Ford v Pobřeží moskytů.”
Dr. Brown: „Ty říkáš šílené, já zase, že jsem nikdy nic rozumnějšího neudělal. Chci, aby se rozhodlo demokraticky, tak budeme hlasovat. Kdo se chce přestěhovat...” (k Delii) „a mít koně, ať zvedne ruku.”
(Delia a Dr. Brown zvednou ruce.)
Dr. Brown: „No, a je rozhodnuto.”

Bratr Alexe: „Tak kde je ten zloděj?”
Policajt: „Žádný zloděj není. Jenom nemocné dítě, které pořád vyvolává planý poplach.”
Bratr Alexe: „To je trapné.”

Gomolek: „Co je s tu vodu? Čemu něběži?”

Maruščák: „Kaj také brčko, děvucho! Dyť bych ti to polamal. Moje ruky su zvykle na zbijačku. Víš co? Napiš si tam Jozef Maruščak a hotové.”

Salieri: „On... byl mým idolem. Mozart. Myslím, že nebyla doba, kdy bych neznal jeho jméno. Já si ještě hrál dětské hry, když on koncertoval pro krále a císaře. Dokonce i pro papeže v Římě. Připouštím, že jsem žárlil, když jsem slyšel, co o něm vyprávěli. Ne o skvělém malém zázraku, ale o jeho otci, který ho to všechno naučil. Můj otec se o hudbu vůbec nezajímal. Když jsem řekl, že bych chtěl jednou být takový, jako Mozart, řekl mi: ‚Proč chceš být cvičenou opicí? Chceš být vláčen po Evropě a předvádět kejkle jako šašek?’ Ach... Jak jsem mu mohl říci, co pro mne hudba znamená? A tak, zatímco se otec vroucně modlil k Bohu za ochranu obchodu, já tajně odříkával tu nejpyšnější modlitbu, kterou znám: ‚Pane, udělej ze mne velkého komponistu. Nech mne oslavit tvou velebnost mou hudbou. Zařiď, ať oslavují mne. Udělej mne slavným na celém světě, Bože. Udělej mne nesmrtelným. A až zemřu, dej, ať lidé vyslovují mé jméno vždy s láskou, s níž jsem komponoval. Já ti dám na oplátku svoji cudnost. Svoji píli. Svou nejhlubší pokoru. Po celý svůj život.’”

Bob: „To byla názorná ukázka toho, jak to dopadne, když se začnu taky ulejvat.”

Nelson: „Nefunguje ti televize.”
Sara: „Jistě, jsou v ní kytky.”

(V místnosti, kde probíhá vyvolávání duchů.)
Oda Mae Brown: „Jak se jmenuje?”
Žena: „Orlando.”
Oda Mae Brown: „Orlando. Je tady nějaký Orlando?”
Sam Wheat: „Jsem tu.”
Oda Mae Brown: „Je tady. Same!”
Orlando: „Já jsem Orlando. Fronta je tamhle.”

(Ládík stojí v rybářských holinách ve vodě. Loví ryby a po přejetí dvou lodí stoupne hladina, jemu se naplní holínky vodou, nemůže plavat a začne se topit. Fanouš ho zachrání a on mu dojatě děkuje.)
Fanouš: „Dobro došli.”

Učitelka: „Paní Addamsová, jsem učitelka vaší Wednesday. Děti měly namalovat obrázek svých hrdinů. Tady vidíte například portréty amerických prezidentů...”
Morticia: „Oh! A vědí to jejich rodiče?”
Učitelka: „Wednesday namalovala tohle.”
Morticia: „Ach ano: Calpurnie Addamsová - její prateta. V roce 1706 byla upálena jako čarodějnice, protože tančila nahá na náměstí a zotročila si ministra.”

Frasier: „Daphne, já se moc omlouvám a cítím se opravdu hrozně.”
Daphne: „To byste měl. Nechal jste mě v poutech a bezmocnou.”
Niles: „Pokud se vám to ještě někdy stane, určitě mi zavolejte... o pomoc.”
Daphne: „Děkuju, doktore Craine. Styďte se, doktore Craine. Proč se víc nepodobáte doktoru Crainovi?”

(Poprvé hledí na obrovský hrad a myslí si, že jde o zábavní park.)
Jamal Walker: „Hradní svět? Tak paní Bosticková, to jste namydlená!”