Slavíci v kleci

(Po hodině s Mathieuem následuje matematika.)
Mathieu: „Vezměte si sešity na počty.”
(Přichází učitel matematiky Chabert.)
Chabert: „Tak to vy... to vy učíte děti zpívat?”
Mathieu: „Ano, pane. Vadí vám to?”
Chabert: „Ale naopak. Já hudbu přece miluji. A sám si někdy rád zanotuji pěknou písničku.”
Mathieu: „Ahá.”
(Mathieu se shýbá ke stolu pro své věci, když mu najednou začne Chabert zpívat do ucha.)
Chabert: „Tak buďme šťastní konečně, ať každý den je dobře na světě, la la la...”
Mathieu: „Tak hezký den.”
Chabert: „Vám taky, pane kolego.”

(Mathieu je propuštěn a odchází ze školy. Žáci mají zakázáno rozloučit se s ním.)
Mathieu: „Doufal jsem, že žáci poruší zákaz a rozloučí se se mnou. Ale nic se nedělo. Vypadalo to, že jenom lhostejně uposlechli. A Morhange... Ale co...”
(Mathieu obchází roh školy a na zemi vidí spoustu papírových vlaštovek a z okna slyší zpěv, Mathieu sbírá vlaštovky, na kterých čte.)
Boniface: „Sbohem, Plešoune.”
Le Querec: „Na shledanou, pane Mathieu.”
Mathieu: „Na prvním lístku jsem poznal pečlivé písmo Bonifaceovo. Ten s pravopisnými chybami psal určitě Pépinost. Ten s hudebními notami byl od Pierra Morhange. A tenhle zas... A tenhle byl...”
(Žáci pořád zpívají, Mathieu je dojatý. Pierre zpívá sólo. Rachin běží ke dveřím, ve které jsou žáci.)
Rachin: „Ticho! Ať jsou zticha!”
Otec Maxance: „Zamkli se tam.”
Mathieu: „V tu chvíli mě zalila vlna radosti. Chtěl jsem volat do celého světa. Ale kdo by mě poslouchal? Mě, o jehož existenci nikdo nevěděl. Velký umělec se vracel zpět do svého obyčejného života. Jmenuji se Clemént Mathieu, jsem zkrachovalý hudebník a vychovatel bez místa.”

(Mathieu jde kolem jedné třídy a slyší, jak Pierre Morhange nádherně zpívá.)
Mathieu: „Co tu děláš, Morhangi?”
Pierre: „Nic, pane.”
Mathieu: „Hm, nic. Slyšel jsem nějaké hlasy. Asi jsem unavený. Víš, že podle řádu mají žáci zakázáno chodit do učeben mimo vyučování? Kdyby na to přišel pan Rachin, napsal bys to stokrát. Navíc by to řekl tvé matce.”
(Pierre zpozorní.)
Pierre: „Moje máma je mi ukradená.”
Mathieu: „Ale, copak ti udělala?”
Pierre: „Do toho vám nic není!”
(Pierre chce utéct ze třídy, ale Mathieu ho chytne.)
Mathieu: „Tak snadno se z toho nedostaneš. Tady se za všechno platí. Zeptej se Pépinota. Ty, Morhangi, děláš věci, které ti nejsou vlastní. Možná svými vylomeninami bavíš ostatní, ale na mě to neplatí. Já ti na to neskočím. Od zítřka budeš povinně zpívat ve sboru a budeš dostávat hodiny hudby. Každý den! A teď si jdi lehnout. Mazej!”

(Chlapci prohledávají Mathieovu tašku, kterou ukradli.)
Corbien: „To nejsou žádný nahatý ženský.”
Le Querec: „Nesliboval jsem žádný nahatý ženský. Co tam máš ty?”
Corbien: „Ave Maria pro soprán. Napsal Clemént Mathieu.”
Le Querec: „Já mám zase Smyčcové kvarteto. Napsal Clemént Mathieu.”
Corbien: „Tohle budou noty.”
Le Querec: „A jak to poznáš?”
Pierre: „Co morseovka?”
Corbien: „Nebo tajnej kód.”
Le Querec: „Není to vychovatel.”
Corbien: „Jasně. Je to špion v převleku.”

(Mathieu je propuštěn a odjíždí autobusem z internátu, z dálky k němu přibíhá Pépinot.)
Pépinot: „Pane učiteli!”
Mathieu: „Počkejte chvilku.”
Pépinot: „Pane Mathieu!”
Mathieu: „Co tu děláš?”
Pépinot: „Že mě vezmete s sebou?”
Řidič: „Pane?”
Mathieu: „Ale to já nemůžu. Musíš se vrátit, nebo tě potrestají.”
Pépinot: „Prosím vás.”
Řidič: „Tak jedete, pane?”
Mathieu: „Hned to bude.” (k Pépinotovi) „Na to já nemám právo. Nesmím tě vzít. Vrať se zpátky. Honem. Tak běž.”
(Mathieu vstoupí do autobusu a odjíždí, Pépinot tam stále stojí, nakonec autobus zastaví a Mathieu vyzvedne Pépinota do autobusu a vezme ho s sebou.)

(Mathieu jde k řediteli pro povolení k založení sboru.)
Rachin: „Cože? Pěvecký sbor?”
Mathieu: „Ano.”
Rachin: „Milý Mathieu, vy jste se musel zbláznit. Pěvecký sbor! Jestli z nich dostanete kloudný tón, tak jsem korunovaný...”
Mathieu: „Ne, pane řediteli, raději to ani neříkejte.”
Rachin: „A to proč?”
Mathieu: „Oni už zpívají.”
Rachin: „Vážně?”
Mathieu: „Zatím jen trochu.”
Rachin: „Tak proč chcete povolení, když už jste začal beze mě? Vaše způsoby se mi nelíbí.”
Mathieu: „Ale pane řediteli...”
Rachin: „Radši mlčte! Mám svoje starosti. Víte co? Chci se trochu zasmát. Tak ať si zpívají. Ale jestli z toho bude cirkus, přijdete o místo. Jděte.”
Mathieu: „Děkuji, že jste mě povzbudil, pane řediteli.”

(Po skončení požáru v ředitelně.)
Rachin: „A vás, pane Matjieu, propouštím. A to ihned.”
Otec Maxance: „Tak v tom případě mě vyhoďte taky.”
Rachin: „O tom vy nerozhodujete.”
Mathieu: „Jen tu zůstaňte, vás tady bude ještě zapotřebí. Myslete na chlapce, protože tenhle na ně nemyslí.”
Rachin: „Vaše vyúčtování, prosím. Odjedete autobusem přesně v šest večer. A své bývalé žáky už nikdy neuvidíte, Mathieu.”
Mathieu: „A to proč?”
Rachin: „Dohlédnete na to, pane Maxanci. Už jděte.”
Mathieu: „Pane řediteli, dovolte, abych vám ještě řekl, co si o vás myslím.”
Rachin: „Já to vím, Mathieu.”
Mathieu: „Jste zcela neschopný a naprosto zlý člověk.”
Rachin: „A oni?!”
Mathieu: „Oni si to tady nevybrali.”
Rachin: „Já taky ne. Nikdy jsem nechtěl být vychovatelem. Nebo vy jste se tu snad chtěl zahrabat? Jistě jste měl jiné ambice.”
Mathieu: „Jim se za to ale nemůžete mstít.”
Rachin: „Myslíte, že mě baví jim dělat bachaře? Někdo je ale hlídat musí! Zkuste si to sám. Jeďte do Paříže, jeďte a obcházejte všechny ty ministry. To chce vychovatele s rozhledem a ne takového ňoumu. Jděte a bojujte za své ideály. Matěji, svatý Matěji! Jste zkrachovalý muzikant, dozorce. Malý pěšák! Tak co jste, pane Mathieu? Jsem dozorce! Obyčejný pěšák! Che!”
Mathieu: „Jste šílený.”
Rachin: „Unavený. Táhněte k čertu!”
Mathieu: „Naopak od něj odcházím.”

(Mathie píše deník.)
Mathie: „3. března. On o tom nemá tušení, ale já to vím jistě. Jeho hlas je zázrak. Vzácný příslib výjimečného nadání.”