Památné výroky

(Mathieu jde kolem jedné třídy a slyší, jak Pierre Morhange nádherně zpívá.)
Mathieu: „Co tu děláš, Morhangi?”
Pierre: „Nic, pane.”
Mathieu: „Hm, nic. Slyšel jsem nějaké hlasy. Asi jsem unavený. Víš, že podle řádu mají žáci zakázáno chodit do učeben mimo vyučování? Kdyby na to přišel pan Rachin, napsal bys to stokrát. Navíc by to řekl tvé matce.”
(Pierre zpozorní.)
Pierre: „Moje máma je mi ukradená.”
Mathieu: „Ale, copak ti udělala?”
Pierre: „Do toho vám nic není!”
(Pierre chce utéct ze třídy, ale Mathieu ho chytne.)
Mathieu: „Tak snadno se z toho nedostaneš. Tady se za všechno platí. Zeptej se Pépinota. Ty, Morhangi, děláš věci, které ti nejsou vlastní. Možná svými vylomeninami bavíš ostatní, ale na mě to neplatí. Já ti na to neskočím. Od zítřka budeš povinně zpívat ve sboru a budeš dostávat hodiny hudby. Každý den! A teď si jdi lehnout. Mazej!”

Michel: „Víš, že jsem měl narozeniny?”
Lorelai: „Samozřejmě.”
Michel: „Kulaté. Velký mezník.”
Lorelai: „Padesát?”
Michel: „Čtyřicet. Není mi padesát.”
Lorelai: „Ani čtyřicet.”
Michel: „Není mi padesát.”
Lorelai: „Když jsme se poznali, nebylo ti sedmnáct.”
Michel: „To je ta potíž s věkem, když někoho znáš moc dlouho.”

Áda: „Zelená je tjáva, fotbal, to je hja.”

(Část týmu jede na zápas v Matějkově autě s Ludvou za volantem, který zabloudil.)
Jarda: „Vole. Vole, Psojedy.” (naštvaně) „To není možný, vole, Psojedy. Pusť mě k tomu, ty vole.”
Ludva: (Brání volant.) „Matějka říkal, že mám výslovně řídit jenom já.”
Jarda: (Naštvaně drží Ludvu.) „Psojedy snad ani nejsou na mapě. Nejsou! Psojedy neexistujou.”
Ludva: (urputně) „Matějka mně důvěřuje.”
Jarda: (Dere se k volantu.) „Pusť mě k tomu!”

(Emily pozvala Luka na večeři a přijela i Lorelai.)
Emily: „Co tady děláš?”
Lorelai: „Přišli jsme na večeři.”
Emily: „Ale tebe jsem nezvala.”
Lorelai: „Mami, v tom vzkazu jsi mluvila o večeři. Tak jsme tady.”
Emily: „Tebe jsem nezvala. Zdravím, Luku.”
Luke: „Dobrý večer.”
Emily: (na Lorelai) „Nepozvala jsem tě.”
Lorelai: „Měla bys trochu zapracovat na pohostinnosti, mami.”

Yin Yang: „Potřebuju víc peněz.”
Barney Ross: „Proč?”
Yin Yang: „Protože jsem menší. Jizvy jsou větší, protože jsem menší. A když jdu, tak musím jít dýl...”
Barney Ross: „Protože jsi menší.”
Yin Yang: „Ano. Můj život je těžší, než se zdá.”

Slečna: „Co, vážně? Mount Everest?”
Jeremy: „Nerad o tom mluvím. Přišli jsme tam o spoustu dobrejch chlapů.”

Émilien Coutant-Kerbalec: „Umíš lyžovat?”
Daniel Morales: „Ne, ale umím řídit.”
Émilien Coutant-Kerbalec: „To je les!”
Daniel Morales: „Ty se v lese bojíš?”
Émilien Coutant-Kerbalec: „V autě jo.”

James Bond: „Dal jste zase dohromady Lotus?”
Q: „Ignoruji vaše posměšky na adresu našeho vybavení! V terénu ho za směšné nepovažujete.”
James Bond: „To tedy ne.”

D’Artagnan: „To je velitelství mušketýrů?”
Athos: „Ne. To bylo velitelství mušketýrů.”
D’Artagnan: „Je přemístěno?”
Athos: „Ne, mušketýři byli rozpuštěni. Už neexistují. Můžete si vzít pár suvenýrů, jestli chcete.”
D’Artagnan: „Počkejte chvíli! Jak se mám stát mušketýrem, když je rozpustili?!”
Athos: „Tak to máte problém.” (Odchází.)
(D’Artagnan ho chytí za rukáv.)
D’Artagnan: „A vy my s ním nepomáháte.”
Athos: „Co takhle lekci v chování?”
D’Artagnan: „Kdykoliv.”
Athos: „Přijďte za město, sejdeme se u zřícenin. Dnes v poledne.”
D’Artagnan: „Já přijdu.”

Laurie Juspeczyk / Silk Spectre II: „Nějak se nám ta zábava vyhýbá...”
Daniel Dreiberg / Nite Owl II: „Co bys čekala? Komediant je mrtvý.”

(James Bond se chystá do Bratislavy.)
James Bond: „Vezmu si Astona Martina na vyjížďku.”
Q: „Buďte opatrný. Právě jsme ho přelakovali.”

Kapitán Elizabeth Swannová: „Bratři budou i tak spoléhat na nás, na Černou perlu, že je povede! A co uvidí? Vystrašené mořské krysy na zchátralé lodi? Ne! Ne, uvidí svobodné muže a svobodu! A nepřítel uvidí záblesky z našich děl. Uslyší řinčení kordů a poznají, co dokážeme! V potu svých tváří, silou svých svalů a odvahou svých srdcí. Pánové, vyvěste vlajky.”

Rose DeWitt Bukaterová: (Platí Jackovi za kresbu.) „Jako platící zákazník, očekávám to, co chci.”

(Probírají plány Alcatrazu.)
Velitel Anderson: „Řekněte mi o těch chodbách.”
John Patrick Mason: „Kdo ovládá systém, dostane se, kam jen bude libo.”
Velitel Anderson: „Dobře... Tady je při odlivu vidět nějaká chodba. Tudy by to šlo nejlíp?”
John Patrick Mason: „Jo, přesně tudy jsem vylez.”
Velitel Anderson: „Pod touhle nádrží vede kanálizační stoka. Kolik to má stop.”
John Patrick Mason: „Sedmapadesát kroků.”
Velitel Anderson: „A kam to směřuje?”
John Patrick Mason: „Všechny cesty vedou do Říma... Dobrá otázka. Jenže to nevím.”